Článek
Už tak jsem byla nervózní ze své úplně první vědecké konference, a aby toho nebylo málo, v letadle moje místo prodali dvakrát.
Air France situaci vyřešila tak, že mě těsně před odletem přesunula do první třídy. Nikdo se mě na nic neptal. Letuška mi vzala batoh, donesla ho do první třídy a ukázala mi moje nové místo vedle kravaťáka ve středních letech. Přeměřil si mě pohledem, pousmál se a řekl, ať si to užiju – podle hlasu bylo poznat, že byl přesvědčen, zcela správně, že do první třídy jsem se dostala nějakou šťastnou náhodou poprvé a naposled.
Také další dva VIP cestující si mě přeměřili. Vypadali úplně stejně jako můj soused, v byznysových outfitech. Žena se na mě podívala tím stereotypně povýšeným, lehce opovržlivým způsobem. Měli pravdu, byla jsem chudá. Na studium na vysoké škole mi přispíval sirotčí důchod, letenku zaplatila fakulta.
Pán vedle mě po chvíli přestal psát na notebooku a vytáhl z aktovky Bulgakova nebo něco podobného – přesně ten typ knihy, který tihle lidé vytahují ve chvíli, kdy vedle nich sedí mladá, nemožně oblečená holka listující barevným módním časopisem, aby ukázali svou třídní svrchovanost. Zbývaly vteřiny do chvíle, kdy mělo dojít na rčení o tom, že pýcha předchází pád.
Letuška nás pravidelně obcházela a nabízela všechno možné ke koupi, ale nikdo nic nechtěl. Nakonec nám přinesla pozornost podniku – krásnou kazetu miniatur drahých likérů. Zdarma. Nabídla ji lidem naproti a oba si kazetu vzali, jejich obličeje se rozzářily radostí. To už se po kazetě sápal pán vedle mě. Nakonec letuška oslovila i mě. Bez váhání jsem řekla, že děkuji, ale kazetu si nevezmu.
Svět se na vteřinu zastavil. Moji sousedé se po mně ohlédli, jako by nemohli uvěřit tomu, co právě slyšeli. Výraz radosti se během okamžiku změnil ve výraz vrcholné trapnosti. Najednou působili jako lidé, kteří si nadšeně nacpou kapsy sáčky s kečupem v řetězci, kde je to dovoleno, a pak je doma nikdy nepoužijí. Kečup nebo drahé likéry, ta radost z toho, že si něco vezmou zadarmo, byla stejná.
Snaha brát cokoliv, ať se jim to hodí nebo ne, jen proto, že je to zdarma, byla v mých sousedech hluboce zakořeněná. A to přesto, že šlo o lidi, kteří zjevně udělali kariéru a dosáhli vysokých postů i velkých peněz. Dostávat něco zadarmo jim ale pořád dělalo stejnou radost jako tehdy, když si přivezli z první dovolené u moře miniaturní mýdlo a nechali ho pak ležet někde na dně skříně.
Lidé, kteří nikdy nepocítili skutečnou nouzi, tohle většinou neznají. Nepotřebují, tak to neberou. Šlo o čistou náhodu, že já alkohol nepiju, nezajímá mě, tak jsem přirozeně dar odmítla. Možná bych ho vzala, kdyby šlo o cestu domů, pro nějaké známé, ale takhle jsem se s tím absolutně nechtěla v zahraničí tahat. Jenže moji sousedé za mou skromností viděli něco víc. Viděli před sebou toho skutečného boháče, který nikdy nepoznal cenu peněz, a tak nedělal rozdíly mezi drahým luxusem a věcmi zdarma - nepotřebuju, neberu. Najednou bylo moje utahané oblečení a rozcuchané vlasy atributem mé lhostejnosti vůči status symbolům. K čemu jsou značky, když se nechci chlubit svými miliony? Tím spíš, že nejsem milionář, co dělá dojem na jiné milionáře, ale pravý miliardář, který nikomu nic nemusí dokazovat.
Pán vedle mě o kazetu okamžitě ztratil zájem, odložil ji a dal se se mnou do řeči. Když jsem mu řekla, že letím přednášet na Sorbonnu, vzbudilo to v něm hluboký respekt. Najednou měl pocit, že je to pro něj čest sedět vedle mě. Při přistání mě všichni tři pustili projít jako první a můj soused mi s uctivým pohledem podal můj starý zašívaný batoh. Mí sousedé nastoupili do taxíků a já čekala na autobus. Můj „život miliardáře“ skončil tak rychle, jako začal. Teprve s odstupem mi došlo, proč se chování mých spolucestujících tak náhle změnilo.
V historii hrály elity, status a symboly vždy velkou roli, ale nikdy ne samy o sobě. Věcem byla vždy nadřazena mentalita. V carském Rusku po děkabristském povstání byli šlechtici posíláni na Sibiř, mnozí přišli o majetek, ale většina si zachovala svou šlechtickou mentalitu. Někdy jim pomohla vrátit se zpět, jindy je naopak zahubila v prostředí, do kterého se nehodili. Chudý šlechtic mohl být vysmívaný, ale pořád byl šlechticem, a i v očích bohaté měšťanské vrstvy budil zvláštní respekt, protože byl zkrátka jiný, nad věcí.
I dnes mohou diamanty nebo Rolexky naznačit, že jste bohatí a máte rádi drahé věci. To ale ještě neznamená, že patříte do vyšší třídy. To definitivně potvrdí až mentalita. Historie mi to potvrdila mnohokrát: kdykoliv se někdo snažil dostat do vyšší vrstvy nebo ji předstírat, neprozradily ho šaty, ale způsob myšlení, mluvy a reakce. A ne, mít mentalitu boháčů z člověka boháče neudělá, i když to tvrdí mnohé knížky a články, že k bohatství stačí tzv. bohaté myšlení.
