Článek
William Morton, zubní lékař, nechal pacienta vdechovat éter — a během operace odstranění nádoru pod čelistí prý bolest necítil. Řez prováděl chirurg John Collins Warren a když zákrok skončil, pronesl slavnou větu: „Gentlemen, this is no humbug.“ Tímto dnem se oficiálně zrodila moderní anestezie i moderní chirurgie.
Lidé se pokoušeli potlačit bolest již ve starověku — používání opia, mandragory, konopí či alkoholu bylo rozšířeno od Persie přes Řecko až po Čínu. Lékař Hua Tuo popisovaný v čínských pramenech údajně používal směs bylin k tlumení vědomí, ale její přesné složení se nedochovalo. V Evropě se ve středověku nejčastěji kombinovala vína, předstírání mdlob a čistě fyzická asistence — pacient byl pevně držen. Bolest byla nahlížena jako nutná součást operace i jako morální zkouška.
V 19. století se začalo experimentovat s oxidem dusným („rajský plyn“) a éterem. Crawford W. Long v Georgii údajně provedl operaci pod éterem už roku 1842, ale protože výsledky nepublikoval, svět si jej nevšiml. Mortnova veřejná demonstrace v roce 1846 ovšem spustila lavinu. Chirurgie se zpomalila, zjemnila — pacienti již nebyli v bolestech a nebylo třeba operovat „rychleji než pacient omdlí“.
V krátké době začalo používání chloroformu (od roku 1847), zejména v Británii, kde se stal populárním i proto, že jej používala královna Viktorie při porodu. V roce 1898 August Bier provedl první spinální anestezii. V Čechách patří mezi průkopníky František Celestýn Opitz, který v únoru 1847 provedl jednu z prvních operací pod éterem v kontinentální Evropě.
Ačkoliv se k anestezii pojí obrovský civilizační přínos, nese s sebou i rizika. V posledních dnech v médiích rezonuje případ jednačtyřicetileté ženy z Česka, která se po rutinním zákroku pod celkovou anestezií neprobrala a nakonec zemřela. Historicky je důležité připomenout, že anestezie nebyla nikdy zcela bez rizika. V 19. století mohlo dojít k úmrtí pacienta kvůli předávkování chloroformem, nezvládnutému dýchání nebo chybě v dávkování — to byla doba bez monitorů srdeční frekvence, oxygenace či ventilátorů. Dnešní technologie umožňují velmi precizní kontrolu životních funkcí, ale nulové riziko neexistuje.
V moderní chirurgické praxi již dávno neexistuje jednorázové „uspání“, které by mělo vystačit na celou dobu zákroku. Anestezie se udržuje jako živý proces — pacient je nejprve uveden do bezvědomí rychle působící látkou, nejčastěji nitrožilně. Poté se přechází na řízené udržování narkózy, kdy se anestetikum podává buď formou kontinuální infuze krví, nebo v přesné koncentraci vdechovaného anestetika skrze dýchací okruh. Během operace je stav vědomí pacienta nepřetržitě sledován: tělo podává signály skrze tep, tlak a dýchání a lékaři je čtou podobně jako kdysi námořníci čítali vítr na plachtách.
Jakmile se operace blíží svému závěru, přichází okamžik, kdy je tok anestetika zastaven. Organismus reaguje postupným vyplavováním látky — u anestetik s nízkou rozpustností, jako je Desfluran, mizí účinek rychle a hladce, zatímco jiné látky mohou setrvávat v tkáních a uvolňovat se pomaleji. Probuzení pacienta je tak zpravidla plynulé: od nehybného spánku k prvním pohybům, otevření očí a návratu hlasu. Tento přesný časový „soumrak a svítání vědomí“ je dnes součástí chirurgického rytmu, stejně důležitý jako samotná práce skalpelu.
Zdroje:
https://www.umhs-sk.org/blog/medical-milestones-discovery-anesthesia-timeline; https://esaic.org/a-short-history-of-anaesthesia-before-1846/; https://www.rcoa.ac.uk/about-us/heritage/history-anaesthesia
