Článek
Přesto se v průběhu geologických věků bylo několik linií savců nezávisle na sobě nuceno obsadit vodní prostředí jako svou hlavní ekologickou niku.
Tento proces, známý jako sekundární akvatizace, nepředstavoval pouhý přesun k vodě, ale znamenal hlubokou a komplexní přestavbu celého organismu. Aby savci v novém prostředí uspěli, museli od základu změnit svou tělesnou stavbu, metabolismus, smyslové vnímání i reprodukční strategie.
Nejdramatičtějším příkladem této proměny jsou kytovci – velryby a delfíni. Jejich příběh začal přibližně před 50 miliony let v období eocénu. Je fascinující, že jejich nejbližšími příbuznými jsou dnešní sudokopytníci. První předkové kytovců, jako byl drobný Indohyus nebo raní archeoceti, ještě disponovali plně vyvinutými končetinami a trávili čas v obou prostředích.
Postupným tlakem přírodního výběru se však jejich potomci stávali čím dál více závislými na vodě. Tato cesta vedla k řadě nevratných anatomických změn. Přední končetiny se proměnily v tuhé veslovité ploutve, zatímco zadní končetiny postupně zakrněly a zmizely. Hlavním zdrojem pohybu se stal silný ocas s vodorovnou ploutví. Aby se zvířata mohla nadechovat bez přerušení plavání, nozdry se posunuly z oblasti čenichu až na temeno hlavy. Ztráta srsti a hydrodynamické tvarování těla pak dokonaly přeměnu v dokonalé mořské stroje. Tato specializace zašla tak daleko, že kytovci překročili bod návratu – jejich fyziologie je nyní s oceánem spjata natolik těsně, že na souši již nedokážou přežít.
Cesta kytovců však nebyla jediným způsobem, jak ovládnout vodní svět. Sirény, kam patří manati a dugongové, zvolily jinou strategii. Adaptovali se na život v mělkých tropických vodách, kde se živí spásáním mořských rostlin. Jejich těla ztěžkla, aby jim pomáhala s potápěním, a metabolismus se přizpůsobil energeticky chudé rostlinné stravě.
Zcela odlišnou kapitolu píší ploutvonožci, tedy tuleni, lachtani a mroži. Ti představují jakousi střední cestu adaptace. Jejich předkové začínali jako pobřežní lovci podobní vydrám, což dokládají i paleontologické nálezy přechodných forem, jako byl Puijila darwini. Ploutvonožci si sice vyvinuli silné plavecké svaly a schopnost dlouhého zadržení dechu, ale na rozdíl od velryb zůstali částečně věrní i souši, kam se stále vracejí kvůli odpočinku a rozmnožování.
Ne všichni vodní savci však prošli tak totální transformací. Mořské vydry nebo lední medvědi se dnes nacházejí na samotném počátku této evoluční cesty. Jejich těla jsou stále plně funkční na souši, ale jejich chování a specifické fyziologické rysy už podle některých vědců směřují spíše k životu pod hladinou, tím spíš, že třeba medvědům doslova taje půda (nebo spíš led) pod nohama.
Evoluce od suchozemského tvora k vodnímu specialistovi není jen o změně tvaru končetin. Fosilní záznamy jasně dokumentují, jak se pod vlivem nového prostředí musel proměnit každý detail: od sluchu přizpůsobeného šíření zvuku ve vodě přes tepelnou izolaci v podobě silné vrstvy podkožního tuku až po schopnost mláďat pít mateřské mléko pod hladinou.
Příběh savců, kteří se vrátili do vody, je jedním z nejpozoruhodnějších experimentů evoluce. Ukazuje neuvěřitelnou plasticitu života a schopnost organismů reagovat na změnu podmínek. Zatímco některé linie se staly vězni oceánu v nejlepším slova smyslu, jiné zůstávají flexibilními obyvateli obou světů. Tento proces nám připomíná, že hranice mezi „suchozemským“ a „vodním“ tvorem není v přírodě zdaleka tak ostrá, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Zdroje: https://www.koktejl.cz/zajimavosti/kytovci-v-evoluci-prekrocili-bod-ze-ktereho-neni-navratu/; https://en.wikipedia.org/wiki/Secondarily_aquatic_tetrapods; https://www.cell.com/cell/fulltext/S0092-8674(14)00488-7
