Článek
Devadesátá léta byla dobou nového začátku. Studená válka skončila, svět se zdál otevřenější a propojenější než kdy dřív. Zároveň ale sílily obavy o životní prostředí. Noviny psaly o odlesňování Amazonie, televize ukazovala rozpadající se ledovce, v učebnicích se objevovaly fotografie vyprahlých krajin. Do toho přicházely alarmující údaje o rostoucím počtu lidí na Zemi — a vše dohromady vytvářelo obraz budoucnosti, která může být doslova katastroficky přelidněná.
V mnoha (nejen) západních zemích se stalo běžnou představou, že řešením je menší rodina. A protože se pozornost upírala na budoucnost planety, téma se přeneslo i k dětem a mladým lidem. Říkalo se, že snížením světové populace pomůžeme úplně všemu, méně lidí znamená menší výroba, spotřeba, snížení zemědělské produkce, odpadu atd. Zkrátka, kdo se chová zodpovědně, pořídí si maximálně jedno dítě.
Ve školách to často vypadalo tak, že učitelé zadávali projekty typu „Jak bude svět vypadat v roce 2050?“. Děti měly kreslit, kolik lidí se bude mačkat ve městech, kolik potravin bude potřeba a jak rychle ubývají zdroje. V některých učebnicích stály věty jako „malá rodina pomáhá snižovat tlak na přírodu“. Žáci tak měli získat pocit, že jejich budoucí rozhodnutí – počet dětí – může buď planetě uškodit, nebo pomoci.
S podobným tónem pracovala i populární média. Dokumenty často ukazovaly přeplněné trhy, ulice stojící v dopravní zácpě nebo satelitní snímky suchých rovin, kde kdysi bývala úrodná pole. Komentáře k tomu říkaly, že lidstvo roste rychleji, než dokáže Země zvládnout. Tento obraz působil na děti i mladé lidi velmi silně — mnozí tehdy začali věřit, že mít více než jedno dítě je nezodpovědné, a někteří to později popisují jako jeden z důvodů, proč rodičovství odkládali.
Z dnešního pohledu je zajímavé, že obavy z přelidnění existovaly v době, kdy se porodnost ve skutečnosti začínala snižovat téměř všude. Zatímco veřejnost řešila, kolik lidí ještě Země unese, demografové už upozorňovali na opačný trend: rodiny mají stále méně dětí, a to i tam, kde se jich dříve rodilo mnoho.
V Evropě se k tomu přidaly ekonomické proměny — nestabilní práce, rostoucí požadavky na vzdělání, nejistoty spojené s přechodem do nových společenských podmínek. Východní Evropa zažila jeden z nejrychlejších poklesů porodnosti v historii a v některých zemích se začaly objevovat nové starosti: stárnutí populace, prázdné školky, nedostatek mladých lidí v pracovním věku.
V posledních letech se navíc objevuje další paradox: lidé, kteří v 90. letech přijali myšlenku „méně dětí pomůže planetě“, se dnes často setkávají s posměchem. Na sociálních sítích nebo v diskusích bývají označováni za příliš úzkostné nebo „naivní“. Pro mnoho z nich je to zvláštní zkušenost — vyrůstali v době, kdy se o planetu báli tak, jak je to učili dospělí, a dnes jsou kritizováni právě za to, že tato doporučení vzali vážně. Ukazuje to, jak rychle se mění společenské nálady, a jak snadno se z původně seriózního tématu může stát nástroj posměchu, aniž by se kdokoli zamyslel, jaký tlak ti lidé v dětství skutečně prožívali.
