Článek
Situaci postupně změnily inovace, jako jsou inkubátory, umělá plicní ventilace či parenterální výživa, které dnes považujeme za běžné. Tyto objevy posunuly hranici životaschopnosti až k pozoruhodným 245 gramům.
Inkubátor jako veřejná show
V polovině 19. století lékaři zjistili, že hlavní příčinou úmrtí nedonošených dětí je podchlazení. V roce 1880 představil francouzský lékař Stéphane Tarnier první inkubátor, jehož návrh vycházel z líhní pro kuřata. Toto zařízení pomáhalo udržovat dětské tělo v teple, avšak nemocnice ho dlouho nepřijaly do běžného používání. Někdy dokonce sloužilo k exhibici – „inkubátorová miminka“ byla vystavována na poutích a výstavách, například na Coney Islandu v New Yorku kolem roku 1900. Tyto expozice měly charitativní i popularizační účel – rodiče za péči neplatili; návštěvníci platili vstupné, z něhož se provoz financoval.
Ve 40. letech 20. století nastoupila první vlna moderní péče, kdy se novorozencům začal podávat kyslík. Brzy se však ukázalo, že nadměrné dávky mohou způsobit vážné poškození zraku, známé jako retinopatie nedonošených. Tento objev naznačil, že každý pokrok přináší i nová rizika. Rozhodující přelom přišel v 60. letech s vývojem ventilátorů pro novorozence a zavedením parenterální výživy, která dětem dodávala živiny přímo do krevního oběhu. Díky tomu mohly přežít i ty, jež ještě nebyly schopny trávit mléko. V této době se také začala formovat samostatná lékařská disciplína – neonatologie.
Éra surfaktantu
Další milník přinesl objev surfaktantu, látky, která umožňuje plicím novorozenců správně fungovat. Rutinní podávání této látky od 80. let výrazně snížilo úmrtnost. Současně se prosadily pokroky v hygieně, antibiotické léčbě a ultrazvukové diagnostice. Děti, které by o generaci dříve neměly naději na přežití, se tak stávaly pacienty schopnými překonat i hmotnost kolem jednoho kilogramu.
Dnešní neonatologie dokáže poskytovat intenzivní péči i miminkům narozeným ve 22. týdnu těhotenství s váhou pod půl kilogramu. K tomu slouží vyspělé inkubátory, sofistikované infuzní roztoky a přísné protiepidemické opatření. Důležitou roli hraje také zapojení rodičů prostřednictvím metody „kangaroo care“ – kontaktu kůže na kůži, který prokazatelně zvyšuje stabilitu dětí.
Rekordmanka Saybie
V roce 2019 nemocnice v San Diegu oznámila úspěch při záchraně dívky, jež při narození vážila pouhých 245 gramů. Narodila se ve 23. týdnu těhotenství, tedy více než tři měsíce před termínem. Lékaři okamžitě zapojili podporu dýchání, intravenózní výživu a péči v inkubátoru. Saybie strávila pět měsíců na jednotce intenzivní péče. Při propuštění domů vážila přes dva kilogramy a na rozdíl od mnoha extrémně nezralých dětí se vyhnula většině vážných komplikací. Zapsala se tak do registru „Tiniest Babies“ jako nejmenší přeživší dítě na světě.
Příběh Saybie svědčí o obrovském pokroku medicíny – od prvních inkubátorů používaných jako atrakce až po záchranu dítěte o váze většího jablka. Připomíná však také, že péče o extrémně nedonošené děti nese rizika: mnohé z nich čelí celoživotním zdravotním obtížím, a etická rozhodnutí zůstávají na křižovatce vědy a lidskosti.
Zdroje:
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC9745905/
https://www.nursing.upenn.edu/nhhc/nurses-institutions-caring/care-of-premature-infants/
https://www.historysnoop.com/premature-baby-care-from-the-1880s-to-the-1940s/
