Článek
Zatímco v Evropě panovala relativní stabilita zajištěná jaderným odstrašováním, v afrických pralesích probíhala horká válka.
Československo, jako věrný satelit Moskvy, hrálo v tomto scénáři roli „technického zázemí“. Do Angoly neproudily jen zbraně, ale i stovky civilních expertů. Ti věřili, že jedou budovat lepší svět a pomáhat rozvojové zemi. Nikdo z nich netušil, že se stanou největším trumfem v rukou protikomunistických povstalců.
Městečko Alto Catumbela bylo strategickým bodem. Zdejší celulózka a papírna, postavená ještě Portugalci, měla být výkladní skříní modernizace pod taktovkou MPLA a jejich spojenců z východního bloku. Pracovalo zde 66 Čechoslováků se svými rodinami. Žili v relativním bezpečí, chráněni angolskou armádou, odděleni od reality občanské války.
Vše se změnilo v sobotu 12. března 1983 v 5:15 ráno.
Jednotky UNITA, vedené Jonasem Savimbim, zaútočily na vládní posádku a během krátké přestřelky ji zničily. Civilisté byli vyhnáni ze svých domovů. Povstalci měli jasný rozkaz: zajmout všechny zahraniční experty.
Nešlo o vojenský zisk. Šlo o to, aby Savimbiho jméno zaznělo ve světových médiích. Zajatí cizinci donutili jejich vlády jednat, otevřeli diplomatické kanály a přivedli do hry OSN i prostředníky. Savimbi tím dosáhl svého cíle: přestal být ignorovaným povstalcem a stal se aktérem, se kterým byl svět nucen počítat.
Pochod smrti: 1 320 kilometrů utrpení
To, co ale následovalo, nemá v dějinách české diplomacie ani osobních osudů obchodu s lidmi obdoby. Skupina, ve které byly i malé děti (nejmladšímu bylo jen pár let) a ženy v letních šatech, byla nucena vyrazit na jih. Cílem byla základna Jamba, vzdálená přes tisíc kilometrů.
- Terén: Pochod probíhal v období dešťů i spalujícího žáru. Lidé se museli brodit bažinami, přecházet dravé řeky a prodírat se hustou buší, aby nebyli vidět z letadel angolské armády.
- Hlad a nemoci: Strava byla minimální – trocha manioku, občas kus masa z divočiny. Propukla malárie a úplavice. Boty se lidem rozpadaly, mnozí šli část cesty bosi.
- Psychický teror: Zajatci nevěděli, zda je povstalci nezabijí, pokud nebudou stačit tempu. Vojáci UNITA byli neúprosní, pochod musel postupovat rychlostí 30 až 40 kilometrů denně.
Dne 19. dubna 1983 došlo k tragédii, které se všichni obávali. Sedmatřicetiletý Jaroslav Navrátil, vyčerpaný nemocí a fyzickým vypětím, při pochodu zkolaboval a zemřel. Jeho smrt se stala mementem pro ostatní a zároveň bodem zlomu pro vyjednavače.
V Praze vládla panika. Komunistické vedení ČSSR se ocitlo v pasti. Oficiálně UNITA neexistovala – byli to pro ně „teroristé a bandité podplacení Jihoafrickou republikou“. Jenže tito bandité drželi desítky jejich občanů.
Savimbiho plán vycházel dokonale. Odmítl jednat přes Červený kříž. Chtěl, aby se mu ČSSR poklonila. Nakonec musel náměstek ministra zahraničí Stanislav Svoboda podstoupit potupnou cestu: odletět do Afriky, nechat se převézt do nitra buše a tam, pod portréty Savimbiho, podepsat dohody o propuštění. Pro ČSSR to byla diplomatická porážka, pro UNITA obrovské vítězství na poli propagandy.
Propouštění probíhalo ve dvou vlnách. První skupina (ženy, děti a nemocní) se vrátila po třech měsících. Posledních 20 mužů však strávilo v zajetí neuvěřitelných 469 dní.
Po návratu do vlasti však na tyto lidi nečekala jen úleva. Režim se snažil celou událost zamést pod koberec. Zajatci byli instruováni StB, co smí a nesmí říkat. Jejich traumata nebyla v tehdejším systému řešena – byli to hrdinové socialismu, kteří měli mlčet.
Příběh angolského zajetí je dodnes fascinující studií lidské odolnosti. Ukazuje, že v globálních konfliktech jsou civilisté vždy těmi nejzranitelnějšími články. Papírna v Alto Catumbela, kvůli které tito lidé trpěli, byla později zničena a Angola se z následků války vzpamatovávala desetiletí.
Zdroje:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/nad-ranem-je-vzbudily-vystrely-dalsi-tri-mesice-prozili-v-zajeti-plzenan-po-35-letech-vzpomina-na-unos-v-angole-43567
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/vyroci-cechoslovaci-zajati-v-angole-unos-ceskoslovensko-alto-catumbella_1906230723_dbr
