Článek
Jako by šlo o mechanický úkon bez úsudku, bez odpovědnosti a bez hodnotového rozměru. Takové pojetí však ve skutečnosti popírá samotný smysl prezidentské funkce – a činí z ní pouhou razítkovací stanici.
Prezident není notářem politických dohod ani servisním orgánem parlamentní matematiky. Není ani ceremoniální figurou po vzoru britského panovníka, jehož role je záměrně osvobozena od reálného rozhodování. Český prezident je ústavní aktér se skutečnými, byť omezenými pravomocemi, které nejsou náhodné ani symbolické. Mají sloužit jako brzda, korektiv a v krajních případech i jako poslední instance politické odpovědnosti.
Tvrdí-li někdo, že hlava státu musí automaticky jmenovat každého nominanta s dostatečnou politickou podporou, pak se nabízí jednoduchá otázka: proč tam prezident vůbec je? Pokud má být výsledek vždy předem daný součtem hlasů, lze celý proces bez ztráty kvality svěřit algoritmu. Stačí zadat vstupy, nechat je zpracovat a vyplivnout výstup. Takový systém by byl levnější, rychlejší a bez rizika „nepohodlných“ rozhodnutí.
Jenže právě toto je podstatou prezidentské role, která není čistě reprezentativní a formální. Český prezident má mít možnost říci „ne“, má právo veta, může vzdorovat, a měl by, pokud se domnívá, že navržená osoba ohrožuje důvěryhodnost státu, jeho mezinárodní závazky, nebo základní principy ústavního pořádku. Ne proto, že se mu kandidát politicky nelíbí, ale proto, že nese odpovědnost přesahující jedno volební období a jednu vládní většinu.
Spor kolem nejmenování Filipa Turka tak není technickým detailem ani pouhou osobní animozitou. Je střetem dvou představ o tom, co je demokracie. Jedna ji chápe jako čistý mechanismus moci: kdo má většinu, má vše. Druhá ji vidí jako systém brzd a protivah, kde žádný aktér – ani vláda – nemá absolutní nárok na svůj požadavek.
Petr Pavel v této situaci nevystupuje jako morální mentor ani jako uzurpátor moci. Vystupuje jako prezident v plném smyslu slova: jako ten, kdo má posuzovat nejen politickou sílu, ale i institucionální vhodnost. Kdo od něj žádá, aby tuto roli popřel a choval se jako automat, ve skutečnosti nevolá po posílení demokracie, ale po jejím zjednodušení až k prázdnotě.
Demokracie není jen o tom, kdo vyhraje. Je také o tom, kdo hlídá hranice. A právě tam má prezident své nezastupitelné místo. Pokud mu tuto funkci upřeme, nezískáme „čistší“ politiku. Získáme jen systém, který už ke své existenci prezidenta vůbec nepotřebuje.
Tereza Matějčková v podcastu pro Echo ze dne 14. 1. 2026 prohlásila, že „máme právní stát, nemáme morální stát“, což je dost smutné konstatování, byť to filozofka sama tak zřejmě nevnímá (bohužel). Pokud přijmeme, že stát má být pouze právní, nikoli morální, pak tím implicitně říkáme, že otázky dobra, odpovědnosti a charakteru do veřejné moci vlastně nepatří. Že stačí, když jsou dodrženy procedury, formální pravidla a paragrafy.
Právní stát nikdy nevznikl ve vzduchoprázdnu; vždy byl výsledkem určité morální představy o spravedlnosti, lidské důstojnosti a mezích moci. Právo bez morálního základu není neutrální – je prázdné - proto je třeba s morálkou počítat, a to i za cenu toho, že ne každý morální kompas ukazuje stejným směrem.
Zdroj:https://www.facebook.com/reel/1182099054074926; https://denikn.cz/1941962/pripad-turek-prezident-kraci-proslapanou-cestou-s-nejasnym-koncem/
