Článek
Ještě na začátku století se barvy používaly opačně a jejich význam postupně určily reklama, marketing i kulturní změny.
V 19. století se hodně malé děti bez ohledu na pohlaví oblékaly do bílých šatiček. Pastelové barvy se začaly objevovat až později a zpočátku platil jiný klíč: růžová byla považována za vhodnější pro chlapce, protože vycházela z červené – barvy síly a energie. Modrá byla spojena s jemností a s Pannou Marií, a proto se doporučovala pro dívky. První explicitní doporučení „růžová pro chlapce, modrá pro dívky“ se objevilo v roce 1918 v americkém časopise Ladies’ Home Journal.
Druhá světová válka a poválečný boom spotřební společnosti posílily snahu prodejců jasně oddělit zboží „pro chlapce“ a „pro dívky“. Dávalo to i ekonomický smysl: pokud mělo být oblečení odlišné podle pohlaví, nemohlo se snadno dědit mezi sourozenci. Tento tlak trhu, spojený s reklamami, popkulturou a později i s panenkou Barbie (1959), ukotvil současné dělení: silnou růžovou barvu přiřadili dívkám, klidnou modrou chlapcům. Paradoxně se přitom jen snažili rozbít tehdejší stereotyp, který jen obrátili a ještě posílili.
„Přirozené“ preference?
V 50. letech vznikly psychologické studie, které dokonce tvrdily, že dívky „přirozeně“ volí růžovou a chlapci modrou. Moderní výzkumy však ukazují, že jde o kulturně naučené preference. Experimenty publikované např. v časopise Psychological Science (2011) dokládají, že barvy děti začínají preferovat podle toho, jak jim je prezentuje okolí – nikoli vrozeně.
V posledních desetiletích se stereotyp znovu zpochybňuje. Mnohé značky vyrábějí genderově neutrální kolekce v žluté, zelené nebo šedé a upozorňují, že rozdělení růžová/modrá je kulturní konstrukce, nikoli biologická nutnost. Ve Skandinávii je tento přístup už zcela běžný.
To, že chlapci nosí modrou a dívky růžovou, není tradice od pradávna, ale důsledek marketingových rozhodnutí a kulturních posunů 20. století. První doporučení „růžová pro kluky“ z roku 1918 se během několika desetiletí převrátilo a díky poválečné spotřební kultuře se ustálilo v podobě, kterou známe dnes. A protože jde o kulturní pravidlo, nikoli přírodní zákon, může se v budoucnu znovu změnit.
Zdroje:
