Článek
V práci se neřešila produktivita, ale normy – pevně určené množství práce, které musel každý splnit, a které často neodpovídalo realitě. Nad nimi stál ještě větší rámec, pětiletka, tedy centrální plán na pět let, který určoval, co se má vyrábět, v jakém množství a jak rychle. Aby podnik vypadal úspěšně, vytvářel tzv. nadvýkony, „splnění nad plán“, mnohdy jen papírově. A když se ukázalo, že plán výroby není možné splnit, zaváděla se přidružená výroba – továrna na stroje najednou vyráběla zahradní nábytek nebo sušenky, jen aby se čísla uzavřela.
Podniky řídilo nejen vedení, ale i závodní výbor ROH (Revoluční odborové hnutí). Nešlo o odbory dnešního typu – výbor měl za úkol sledovat kolektiv, pořádat kulturní akce, zapisovat docházku na brigády a hodnotit „politickou spolehlivost“. V této souvislosti fungovaly brigády socialistické práce, soutěže o ideálně fungující kolektiv, kde se hodnotily věci jako iniciativa, účast na schůzích a „budovatelské nadšení“. Podniky také vypisovaly závazky k výročí, tedy dobrovolně-povinné sliby, že zaměstnanci zvýší normu u příležitosti svátků nebo výročí.
Součástí každodennosti byla i Akce Z, tedy zvelebovací brigády pro veřejnost: stavění chodníků, úprava parků, natírání škol. Účast byla označována jako dobrovolná, ale zapisovala se a hodnotila v posudcích. Stejně se evidovaly i zlepšovací návrhy, formální inovace, které měly ukázat iniciativu, i když často neměly praktický význam.
Úplně jiným světem byly nákupy. Obchody měly své samoobsluhy Jednota, které patřily spotřebnímu družstvu, a Potraviny, provozované státem. Pokud se objevilo něco nedostatkového, říkalo se, že je to „na pultě“ jen chvíli, nebo že „to rozebrali“. Zvláštní byl výraz výběrové zboží, který označoval zboží, jež se k běžným lidem dostalo jen výjimečně — například kvalitnější uzeniny, spotřební elektronika nebo lepší obuv. U automobilů existoval specifický systém: Mototechna. To byl státní podnik, jediný prodejce aut. Kdo chtěl vůz, musel se zapsat do pořadníku, čekat měsíce až roky a často dostal jen typ, který „zrovna vyšel“. Někdy se přiděloval poukaz na koupi vozu, který měl hodnotu sám o sobě. Zcela paralelní svět tvořil Tuzex, obchod s nedostatkovým a západním zbožím. Tam se však neplatilo korunami, ale bony, zvláštní měnou, která měla svůj vlastní neoficiální kurz a sháněla se přes známé nebo neoficiálně.
V obchodech existovalo i specifické slovní označení – limitované zboží, které bylo k dostání jen občas, nebo výprodej zboží z dovozu, což byl oficiální termín pro cokoliv, co se náhodou objevilo. V textilu byly známé pojmy jako podniková prodejna, výběrové zboží nebo náhradní díl za body. Služby měly vlastní terminologii: opravny měly zakázkové listy, na které se čekalo týdny, a fotografické služby měly termín vyhotovení v řádu mnoha týdnů.
Školy měly také svůj specifický slovník. Učitelé byli soudruzi a soudružky, děti byly vedeny v organizaci Pionýr, kde nosily šátky, skládaly slib a účastnily se průvodů a táborů. Mladší děti se někde sdružovaly v oddílech jako Jitřenka nebo Jiskřičky, což byly názvy pionýrských skupin či družin, používané poeticky pro nejmenší věkové kategorie. Starší mládež vstupovala do SSM (Socialistického svazu mládeže), které bylo téměř povinné, protože členství se zapisovalo do posudků. Při přechodu na střední nebo vysokou školu rozhodovala kádrová charakteristika, v které hrálo roli zaměstnání rodičů, náboženská aktivita, účast na brigádách i věta, zda je dítě „doporučeno“ ke studiu.
O lidech se tehdy vedeně mluvilo pomocí hodnoticích výrazů. Někdo byl označen jako uvědomělý, tedy loajální. Jiný jako ideově nepevný, což znamenalo nedostatek nadšení. Někdo byl „třídně zatížený“, pokud pocházel z rodiny obchodníka či živnostníka. Ten, kdo měl příbuzné v zahraničí, byl „nespolehlivý pro cestu do kapitalistické ciziny“. Nejtěžší byla označení závadová osoba nebo kontrarevoluční, která znamenala, že se o člověka zajímala bezpečnost.
Kontrolu lidí zajišťovaly i dokumenty. Každý pracující měl svůj kádrový posudek, rozsáhlé hodnocení toho, odkud pochází, jak se projevuje, jaká je jeho rodina a jak se zapojuje do kolektivu. O mnoha lidech existoval i kádrový spis, který obsahoval záznamy za roky. Nenápadná, ale důležitá byla i kategorie kádrově zatížený, používaná pro děti problematických rodin. Po roce 1968 probíhaly prověrky, pohovory, při nichž museli lidé deklarovat souhlas s okupací a „normalizací, konsolidací“. Kdo „neprošel“, byl okamžitě přeřazen – často z odborné profese na manuální práci. Tyto zásahy se označovaly jako kádrové opatření.
Cestování mělo svůj vlastní jazyk. Nestačilo mít pas; potřebovala se výjezdní doložka – povolení skutečně vycestovat. A dále devizový příslib, který umožňoval směnu západní měny. Pro cesty do socialistických států se používal omezený pas. Odmítnutí se uvádělo jako „nedoporučen k výjezdu“. Ten, kdo měl příbuzné na Západě, měl téměř automaticky smůlu, protože se předpokládalo, že by u nich mohl zůstat.
Důležitá byla i slova spojená s kontrolou. Evidovaná osoba byla člověk sledovaný bezpečností. Předvolání k podání vysvětlení znamenalo výslech. Preventivní pohovor byl nenápadným varováním. Pokud StB začala člověka monitorovat, objevilo se v dokumentech „nasazení operativní techniky“, tedy sledování nebo odposlech.
Některé pojmy se objevovaly i ve veřejném životě. Například agitační střediska, malé místnosti či stánky, kde se rozdávaly politické materiály a vysvětlovala „správná linie“. Existovaly lidové milice, ozbrojené složky tvořené členy strany. V dokumentech se používal pojem stranická linie, označující aktuální politický výklad, od kterého se nesmělo odchýlit. Když měl někdo problém v práci, dostal vytýkací dopis, tedy formální upozornění, které mělo politický přesah.
Bydlení se přidělovalo, což přineslo celou sadu pojmů, které dnes působí exoticky. Nejvýznamnější byl podnikový byt, tedy byt, který spravoval konkrétní podnik a mohl ho zaměstnancům přidělit. O přidělení nerozhodovala situace rodiny, ale tzv. bytová přidělovací komise. Ta posuzovala, zda má člověk „nárok“, ale také zda je „politicky vhodný“, zda se „účastní kolektivního života“ a zda „splňuje kritéria“ — těmi kritérii se často myslela loajalita. V terminologii tehdejší správy vystupoval i fond bytového hospodářství, soubor bytů spravovaných obcí nebo národním výborem.
Nad tím vším stála struktura národních výborů — MNV (místní národní výbor), ONV (okresní národní výbor) a KNV (krajský národní výbor). Ty rozhodovaly o bydlení, přidělování škol, školských obvodů, různých povolení i sociálních dávek. V jejich jazyce se používaly výrazy jako „žádost bere na vědomí“, „odmítá se z důvodů hospodárnosti“ nebo „doporučuje se zařadit do pořadníku“, což byla jakási čekací listina na byt či služby. Národní výbory měly také OPBH – správu bytového hospodářství – která řešila opravy, výměny a stěhování, s pojmy jako příkaz k vystěhování, předání bytu, výměna bytů nebo přidělený náhradní byt. Zcela běžné byly přímluvy, tedy neformální zásahy, které měly urychlit vyřízení žádosti (nejen o byt).
Společenský život měl také své pojmy: podniky pořádaly besídky, schůze, slavnostní akty, někdy i občanská fóra později v roce 1989, ale typické pro předchozí desetiletí byly aktivy – setkání zaměstnanců nebo straníků, kde se předávaly informace shora. Politické organizace pracovaly s výrazy jako členská základna, kandidát strany, plnění úkolů organizace, a existovaly i lidové milice, ozbrojená složka členů KSČ, dobře vybavená a loajální.
Policie existovala samozřejmě taky. SNB, Sbor národní bezpečnosti, byla oficiální střechová instituce, ale pro běžné občany to byl spíš anonymní pojem, něco, co existuje „tam nahoře“ v razítkách a protokolech. VB – Veřejná bezpečnost – byla ta viditelná, každodenní tvář státu: žlutobílé auto, kontrola občanek na nádraží, hlídky před kinem, dopravák s píšťalkou, který řeší přestupek a sepíše oznámení. Jejich přítomnost byla nepříjemná, ale předvídatelná, jako součást pravidel, do kterých se člověk naučil vejít. Zato StB, Státní bezpečnost, byla úplně jiná rovina – ne uniformy, ale civil, ne hluk, ale tiché zaklepání, ne protokol, ale „pohovor“, který se nezapisoval do stejné škatulky jako dopravní přestupek. StB byla politická policie, která neřešila krádeže kol, ale „závadové postoje“, cizí kontakty, dopisy do zahraničí nebo jen to, že někdo klade příliš zvídavé otázky. Zatímco příslušníky VB člověk potkával na ulici a mohl odhadnout, jak interakce s nimi dopadne, o StB se mluvilo šeptem – a stačilo říct, že „někdo je veden v jejich evidenci“, aby bylo jasné, že jde o věc, která může znamenat zákaz cestování, ztrátu práce nebo dlouhé roky opatrnosti.
Z kultury se do jazyka lidí dostalo také mnoho tehdy běžných slov. Podniky měly své závodní kluby ROH, což byla kulturní zařízení, kde se konaly osvěty, taneční zábavy, kurzy nebo promítání filmů. Rekreaci organizovaly tzv. ROH rekreace, tedy podnikové dovolené, často v podnikovém rekreačním zařízení. K jejich získání existoval rekreační poukaz, přidělovaný stejně jako byty — podle zásluh, pořadí, účasti na akcích. Divadla a kulturní domy fungovaly pod dohledem tzv. reedice repertoárů, tedy schvalování toho, co je možné hrát. K výstavám nebo koncertům existovaly závazné posudky potvrzující „ideovou vhodnost“ programu.
V armádě existoval vlastní soubor slov, který pronikal i mimo kasárna. Kdo nastoupil na povinnou vojenskou službu, byl na ZVS (základní vojenská služba). V každé rotě byl politruk, politický důstojník zodpovědný za ideologii mužstva. Mladí muži mluvili o „převelení“, „vojenské knížce“, „mazácích“ či „velitelském sboru“ — i když tato slova nebyla administrativní, patřila k tehdejšímu prostředí stejně jako uniforma. Civilní obraně se věnovala branná výchova, součást školního rozvrhu, kde se učilo zacházení s maskou, evakuace či základní znalosti o armádě.
Každá instituce používala své technické úkony: podniky psaly služební záznamy, školy třídní výkazy, národní výbory protokoly o jednání, a vše podléhalo schvalování. A i když to lidé často brali jako formalitu, tato slova popisovala skutečnou strukturu moci, která měla dopad na každodenní život.
Pokud tu dobu pamatujete (na rozdíl ode mě), neváhejte mi do komentářů napsat, na co jsem zapomněla, případně mě opravit. Využijme síly pamětníků.
