Článek
Lidé, kteří rozhodli o vojenské intervenci v Československu, byli totiž zároveň těmi, kteří už v polovině 60. let systematicky ukončili reformní a uvolňovací tendence spojené s tzv. Chruščovovskou oblevou. Mezi oběma událostmi – sesazením Chruščova v roce 1964 a invazí do Československa v roce 1968 – existuje přímá politická i ideová kontinuita.
Chruščovova éra po roce 1956 znamenala v sovětském systému zásadní zlom. Odsouzení Stalinova kultu osobnosti na XX. sjezdu KSSS otevřelo prostor pro omezenou liberalizaci: zmírnění represí, částečné uvolnění cenzury, návrat některých vězňů z gulagů a opatrné experimenty v hospodářství i kultuře. Přestože šlo o reformy shora a v přísně kontrolovaném rámci, vytvořily v sovětském bloku očekávání, že socialismus může existovat i v méně represivní podobě. Tyto impulzy se s odstupem času promítly také do zemí východní Evropy, včetně Československa .
Právě tato dynamika však vyvolávala odpor konzervativní části sovětského aparátu. Chruščov byl kritizován nejen za zahraničněpolitické krize a ekonomické neúspěchy, ale i za to, že svými reformami narušil stabilitu systému a autoritu strany. V říjnu 1964 byl zbaven moci kolektivním vedením, v němž hráli klíčovou roli Leonid Brežněv, Alexej Kosygin a Michail Suslov. Je důležité zdůraznit, že nešlo o návrat ke stalinismu v jeho původní podobě, ale o vědomé zastavení další liberalizace a o snahu „zmrazit“ systém v relativně stabilní, kontrolovatelné podobě. Obleva byla ukončena, stejně jako byla ukončena o pár let později v Československu.
Pražské jaro roku 1968 lze v tomto světle chápat jako opožděný a radikalizovaný důsledek destalinizace, kterou Chruščov zahájil o více než deset let dříve. Reformy Alexandra Dubčeka – svoboda tisku, rehabilitace obětí procesů, omezení role bezpečnostních složek a důraz na „socialismus s lidskou tváří“ – nebyly z pohledu Moskvy jen vnitřní záležitostí jednoho státu. Sovětské vedení je vnímalo jako nebezpečný precedens, který by mohl inspirovat podobné procesy v Polsku, NDR nebo dokonce uvnitř samotného SSSR. Právě tato obava z „řetězové reakce“ hrála v rozhodování klíčovou roli .
Lidé, kteří v srpnu 1968 schválili intervenci vojsk Varšavské smlouvy, byli ti samí, kteří čtyři roky předtím odstranili Chruščova. Brežněv, Suslov a jejich okolí nesli v paměti zkušenost z 50. a počátku 60. let: obleva podle nich vedla k oslabení autority strany a k nebezpečným iluzím o reformovatelnosti systému.
Leonid Iljič Brežněv byl tváří i hlavní silou celého procesu. Po odstranění Chruščova (na kterém se aktivně podílel) vsadil na stabilitu kádru a zastavení experimentů. Právě on je autorem tzv. Brežněvovy doktríny (omezené suverenity socialistických zemí), která byla přímým ideologickým odůvodněním invaze do ČSSR v srpnu 1968.
Dále Alexej Nikolajevič Kosygin (předseda rady ministrů) - ačkoliv byl považován za „technokrata“ a autora pokusu o opatrnou ekonomickou reformu v samotném SSSR (tzv. Kosyginova reforma), politicky se plně podřídil kurzu konzervace systému. Během jednání s československými představiteli v roce 1968 (např. v Čierné nad Tisou) vystupoval velmi tvrdě, protože se obával, že by československé reformy mohly destabilizovat i sovětské hospodářství a autoritu strany.
Nakonec Michail Andrejevič Suslov. V sovětském vedení působil už od Stalinových dob a byl to on, kdo zajišťoval ideologickou kontinuitu. Pražské jaro vnímal jako „kontrarevoluci“ a ohrožení samotných základů socialismu. Jeho vliv byl zásadní pro to, aby se sovětské vedení shodlo na tom, že vojenský zásah je nevyhnutelný.
Tato „trojka“ (společně s tehdejším šéfem KGB Jurijem Andropovem a ministrem obrany Andrejem Grečkem) skutečně ztělesňovala přechod od nepředvídatelné Chruščovovy oblevy k éře stagnace, jejímž nejvýraznějším zahraničněpolitickým projevem byla právě okupace Československa.
Z tohoto hlediska nebyla invaze do Československa improvizovaným aktem, ale logickým vyústěním kurzu nastoleného po roce 1964 – kurzu, jehož cílem bylo zabránit jakémukoli návratu k reformní dynamice, kterou Chruščov rozpoutal a již se sovětské vedení snažilo udržet pod kontrolou .
Potlačení pražského jara tak nebylo pouze reakcí na československé reformy, ale i symbolickým uzavřením celé jedné kapitoly poválečného vývoje socialismu. To, co bylo v 50. letech v Sovětském svazu experimentálně otevřeno a následně potlačeno, se v roce 1968 definitivně uzavřelo i ve střední Evropě. Brežněvova doktrína, formulovaná po invazi, tento přístup už jen kodifikovala: reformy, které by ohrozily monopol moci komunistické strany, nebudou tolerovány nikde v sovětském bloku – a to ani za cenu vojenského zásahu.
Zdroje: https://www.svoboda.org/a/vtoraya-oktyabrjskaya-revolyutsiya-konets-epohi-nikity-hruscheva/33069008.html; https://babel.ua/ru/texts/36813-55-let-nazad-triumvirat-brezhnev-kosygin-podgornyy-sverg-nikitu-hrushcheva-vspominaem-o-partiynyh-intrigah-i-roli-v-nih-rukovodstva-ussr-v-arhivnyh-foto; https://www.youtube.com/watch?v=PvbWqQMtXGg.
