Článek
Rozumět otázce „proč“ v kontextu vysoké frekvence autoritářských režimů znamená pohlédnout na region jako na laboratoř světových mocenských střetů. Současný konflikt kolem Venezuely tuto dynamiku odhaluje v surové aktuální podobě.
Abychom tento obraz pochopili, je nutné opustit zjednodušené vysvětlení, které autoritářství připisuje kulturním zvláštnostem nebo „nedospělosti“ společnosti. Latinská Amerika nebyla a není historickou anomálií. Naopak: její politický vývoj je extrémně logickým důsledkem způsobu, jakým byly tyto státy vytvořeny, integrovány do světové ekonomiky a následně spravovány – doma i zvenčí.
Zásadní strukturální problém latinskoamerických států spočívá v tom, že vznikly nikoli jako výsledek sociální smlouvy mezi obyvatelstvem a politickou mocí, ale jako pokračování koloniální správy v jiném kabátě. Španělská a portugalská koloniální říše nebudovaly instituce založené na participaci, právní rovnosti či politickém zastoupení. Jejich cílem byla efektivní vytěžování bohatství – stříbra, zlata, cukru, kávy, později ropy a nerostných surovin – a kontrola pracovní síly.
Po získání nezávislosti v 19. století převzaly nové republiky tento aparát téměř beze změn. Elity, které se ujaly moci, nebyly revoluční v sociálním smyslu; byly to často tytéž rodiny, jen bez loajality ke koruně. Stát zůstal nástrojem úzké vrstvy vlastníků půdy a kapitálu. Občanství existovalo na papíře, nikoli jako každodenní politická zkušenost.
V takovém prostředí nebyla demokracie přirozeným pokračováním vývoje, ale narušitelem rovnováhy. Jakmile se politická práva začala rozšiřovat – prostřednictvím voleb, odborů, levicových stran nebo sociálních reforem – narazila na strukturu, která nebyla stavěna na inkluzi, ale na vyloučení.
Specifickou roli v tomto systému sehrála armáda. Na rozdíl od evropských států se latinskoamerické armády neformovaly primárně jako obránci hranic před vnějším nepřítelem. Jejich hlavní funkcí byla vnitřní kontrola: potlačování povstání, pacifikace venkova, ochrana velkostatků a infrastruktury sloužící exportu.
Tato role se postupně institucionalizovala. Ve 20. století, zejména po druhé světové válce, získala armáda ideologické ospravedlnění v podobě tzv. doktríny národní bezpečnosti. Ta redefinovala pojem nepřítele: nešlo o cizí stát, ale o „vnitřní subverzi“. Studenti, intelektuálové, odboráři, rolnická hnutí či levicové strany byli označeni za existenční hrozbu státu.
Důležité je, že tato doktrína nebyla vnímána jako výjimečné řešení krize, ale jako trvalý rámec vládnutí. Diktatura se tak nestala dočasným selháním demokracie, ale alternativním modelem správy, který měl – z pohledu elit – jednu zásadní výhodu: dokázal udržet sociální nerovnost bez nutnosti kompromisu.
Jedním z největších paradoxů latinskoamerických dějin je skutečnost, že vojenské převraty často nepřicházely v době chaosu, ale ve chvíli, kdy demokratické vlády začaly reálně fungovat. Nešlo o to, že by demokracie byla neefektivní; problémem bylo, že byla příliš efektivní tam, kde se to nehodilo.
Guatemala v roce 1954 je učebnicovým příkladem. Prezident Jacobo Árbenz nevládl chaoticky ani autoritářsky. Jeho vláda se opírala o ústavu a volby. Přesto byla svržena, protože se dotkla klíčového pilíře ekonomické moci: vlastnictví půdy. Půdní reforma, která měla přerozdělit nevyužívané latifundie, ohrozila zájmy United Fruit Company – a tím i širší logiku, v níž byl stát převodovou pákou zahraničních zájmů.
Podobně v Chile v roce 1973 nebyl problémem „komunistický chaos“, jak zněla dobová propaganda, ale fakt, že vláda Salvadora Allendeho začala měnit vlastnické vztahy v těžebním sektoru. Znárodnění měděných dolů narušilo přímé ekonomické vazby mezi Chile a americkými korporacemi. Reakcí nebyla politická debata, ale systematická destabilizace, hospodářské škrcení a nakonec vojenský převrat.
Z těchto případů vyplývá nepříjemný závěr: autoritářství nebylo alternativou k demokracii, ale nástrojem jejího omezení ve chvíli, kdy začala plnit svůj sociální potenciál.
Studená válka tuto dynamiku zesílila, nikoli vytvořila. Ideologický konflikt mezi USA a Sovětským svazem poskytl rámec, v němž bylo možné jakýkoli sociální požadavek označit za „komunistickou hrozbu“. Latinská Amerika se stala prostorem, kde se testovala hranice přijatelného násilí ve jménu stability.
Spojené státy zde nejednaly primárně z ideologického fanatismu, ale z kombinace strategického strachu a ekonomického kalkulu. Podpora diktatur nebyla chybou systému, ale jeho logickým důsledkem. Stabilní autoritářský režim, který zaručoval přístup ke zdrojům a potlačoval levicovou politiku, byl považován za menší zlo než nepředvídatelná demokracie.
Tento přístup měl dlouhodobé důsledky. Diktatury zanechaly nejen tisíce mrtvých a zmizelých, ale také rozvrácené instituce, nedůvěru k politice a hluboké kulturní trauma. Přechody k demokracii v 80. a 90. letech proto často probíhaly bez skutečné transformace moci. Volby se vrátily, ale ekonomické struktury zůstaly nedotčeny.
Současný konflikt kolem Venezuely nelze chápat izolovaně. Není to výjimka, ale pokračování historického vzorce v nových podmínkách. Venezuela představuje extrémní případ státu, který je zároveň politicky slabý a surovinově klíčový. Disponuje největšími prokázanými zásobami ropy na světě, a zároveň dlouhodobě trpí institucionálním rozpadem.
Zásah Spojených států v roce 2026, kdy byl prezident Nicolás Maduro zadržen speciálními jednotkami, představuje kvalitativní posun. Nejde už o sankce, diplomatický tlak nebo podporu opozice. Jde o přímé uplatnění moci, které obchází tradiční rámce mezinárodního práva.
Způsob, jakým byl zásah ospravedlněn – tedy rámování Madura jako „narko-teroristy“ – je klíčový. Převádí geopolitický konflikt do roviny trestního práva. Prezident přestává být politickým aktérem a stává se zločincem. Tím se zároveň vyprázdňuje pojem státní suverenity: stát, jehož hlava je kriminalizována, ztrácí status rovnocenného partnera.
Tento krok má dalekosáhlé důsledky nejen pro Venezuelu, ale pro celý region. Signalizuje, že hranice mezi vnitřní politikou a vnější intervencí je opět propustná. Že suverenita není právem, ale podmíněným privilegiem.
Rozdíl oproti 20. století spočívá v jednom zásadním faktoru: energetice. Po roce 2022 se svět vrátil do éry, kdy je fyzická dostupnost surovin klíčovější než normativní hodnoty. Zelená transformace zpomalila, globální trhy se staly nestabilními a státy začaly znovu uvažovat v kategoriích bezpečnosti, nikoli ideálů.
V tomto kontextu se Venezuela nejeví jako humanitární problém, ale jako strategická proměnná. Stabilní, „přátelská“ vláda v Caracasu znamená kontrolu nad zásadním energetickým zdrojem. Z tohoto pohledu je intervence méně výjimkou a více logickým vyústěním globálního posunu.
Latinská Amerika tak zůstává uvězněna v bludném kruhu. Slabé instituce vedou k vládě silné ruky. Tato vláda ospravedlňuje vnější zásahy. Ty dále oslabují instituce a prohlubují nedůvěru obyvatel vůči politice jako takové. Demokracie se stává křehkým rituálem, nikoli zakořeněným systémem.
Současné dění kolem Venezuely ukazuje, že tento kruh nebyl nikdy skutečně přerušen. Pouze změnil podobu. A dokud bude Latinská Amerika vnímána primárně jako prostor zdrojů a strategických zájmů, nikoli jako politický subjekt se stejným právem na chyby a vývoj jako jiné regiony, zůstane otázka diktatur stále aktuální – ne jako historická kapitola, ale jako otevřený problém současnosti.
Zdroje: https://www.youtube.com/watch?v=A-1PaSporys; https://www.dejusticia.org/en/column/resisting-authoritarian-tendencies-in-latin-america/; https://www.fmreview.org/crisis/terminiello/; https://www.novinky.cz/clanek/kultura-salon-autokracie-ze-sveta-jen-tak-nevymizi-jaroslav-bilek-se-zabyva-politickymi-rezimy-v-latinske-americe-40434912
