Článek
Tento historický akt se často zmiňuje jako jeden z prvních kulturně zaznamenaných případů vědomého přijetí smrti. Přestože to nebyla eutanazie v moderním slova smyslu, ukazuje na starobylou představu, že někdy může být smrt zvoleným a obhajitelným řešením.
Antická filozofie vnímala dobrovolné ukončení života jako akt rozumu a svobody vůči utrpení, ale středověká Evropa posunula úhel pohledu: život byl božský dar, smrt Boží rozhodnutí. Jak uvádí Encyclopaedia Britannica, teprve 19. století vytvořilo zcela nový rámec — rychlý vývoj medicíny, vznik moderních nemocnic a schopnost prodlužovat fyzický život vedly k etické otázce, zda je povinností lékaře udržovat tělo při životě, i když život již není kvalitní ani důstojný.
20. století však přináší tragickou deformaci pojmu „eutanazie“ během nacistického programu vražd nemocných a postižených osob, prováděného bez jejich souhlasu. Po roce 1945 se tím samotné slovo stalo toxickým a veřejné debaty na desetiletí umlkly. Teprve ve 2. polovině 20. století se v USA i Evropě znovu objevují debaty o asistovaném ukončení života — tentokrát eticky formulované jako rozhodnutí pacienta, nikoli státu. Švýcarsko postupně vytváří právní model, který umožňuje asistovanou sebevraždu bez postihu, pokud není motivována ziskem. V roce 1998 vzniká Dignitas a v roce 2002 Nizozemsko legalizuje aktivní eutanazii, kdy látku aplikuje lékař, jak potvrzuje oficiální vládní zdroj Rijksoverheid. V roce 2025 pak The Guardian informuje o tom, že Ludwig Minelli, zakladatel Dignitas, sám podstoupil asistovanou sebevraždu.
Rozdíl mezi švýcarským a nizozemským přístupem se stal jádrem evropské debaty: zda má poslední akt provést člověk sám (Švýcarsko), nebo zda může lékař na žádost pacienta přímo způsobit smrt (Nizozemsko a Belgie). Encyclopaedia Britannica uvádí, že od 70. let 20. století se přístup k eutanazii liberalizuje díky důrazu na osobní autonomii, zatímco paliativní medicína rozvíjí princip, že cílem není boj proti smrti, ale úleva od utrpení. Zbývá však kulturní konflikt: nábožensky strukturované společnosti kladou důraz na posvátnost života, sekulárnější státy na svobodu rozhodování.
V dějinách eutanazie se tak střetávají dva staré principy: přesvědčení, že život je absolutní hodnota, a přesvědčení, že důstojnost zahrnuje právo rozhodnout i o jeho konci. Od Sokrata přes nemocniční pokoje 19. století až po moderní kliniky asistované smrti ukazuje vývoj jedno — že společnost se neustále vrací k otázce, kdy je život ještě skutečným životem a kdy už jeho pokračování slouží pouze biologickému přežívání bez naděje a smyslu.
Zdroje: https://www.akropolis.cz/content/proc-se-sokrates-nebal-smrti; https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC8655630/; https://daily.jstor.org/history-euthanasia-movement/
