Článek
„Dokázala přežít, už i přibrala na váze – a najednou nebyla,“ vzpomínala Dita Krausová, tehdy šestnáctiletá. „Nevěděla jsem, co si mám se sebou počít. Byla jsem úplně bezradná.“
Z té dívky, která prošla Terezínem, Osvětimí, Hamburkem a nakonec i Belsenem, se stala žena, jež po celý život mluvila klidně, ale nikdy nezapomněla. Dita Krausová, rozená Edith Polachová, zemřela před několika dny v Jeruzalémě ve věku 96 let. Do posledních měsíců života žila mezi dvěma domovy – rodnou Prahou a izraelskou Netanji.
Narodila se v roce 1929 v Praze do židovské rodiny právníka Hanuše Polacha. Otec zahynul v Osvětimi v únoru 1944, matka podlehla po válce v Belsenu. Sama Dita přežila díky neochvějné vůli a podle vlastních slov i „přírodní obraně těla“, které potlačilo emoce, aby člověk vydržel.
Po válce se provdala za Otu B. Krause, spisovatele, učitele a grafologa, kterého znala z Terezína. Roku 1949 spolu odešli do Izraele, kde desítky let učili v dětské vesnici Hadassim. „Měli jsme pocit, že děláme důležitou práci, která dává smysl,“ řekla později. Po manželově smrti v roce 2000 žila sama v Netanji, malovala květiny a přednášela o holokaustu.
Do Československa se mohla vrátit až v roce 1989. „Šli jsme od Národního divadla přes most a Ota řekl: Podívej se, Vltava ještě teče,“ vzpomínala se smíchem i dojetím.
V posledních letech života zůstávala mezi dvěma světy. Z pražského bytu sledovala zprávy o válce v Izraeli a mluvila o tom, že mír je stále daleko: „Ráda bych věřila v mír, ale není to pravděpodobné. Vnímám to tak, že svět nás Židy nechce. Svět chce, abychom zmizeli z povrchu zemského.“ Přesto dodávala, že „v Česku taková atmosféra není“.
Zůstala realistkou i humanistkou. Kritizovala izraelskou vládu za fanatismus, litovala civilistů v Gaze a připomínala, že „všichni jsme lidé“. Nenávist nikdy necítila. „Odpor ano, ale nenávist ne,“ řekla prostě.
Ve svých přednáškách studentům v Terezíně opakovala jedinou zásadu: „Učte děti toleranci. Aby rodiče nezakazovali svým dětem hrát si s někým jen proto, že je trochu jiný.“
Z jejího života zůstala svědectví, knihy Odložený život a Osvětimská knihovnice – a věta, která dnes zní jako proroctví: „Mír nebude, ale možná bude několik let klid.“
Zdroje:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-zemrela-dita-krausova-jedna-z-poslednich-pametnic-holokaustu-289569
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/rozhovory-rada-bych-verila-v-mir-ale-neni-to-pravdepodobne-rika-ceska-z-izraele-266395
