Článek
Nešlo o okrajovou kuriozitu, nýbrž o relativně rozšířenou praxi v Evropě a částečně i v Severní Americe na přelomu 18. a 19. století. Tento fenomén vypovídá nejen o stavu tehdejší medicíny, ale také o sociálních rozdílech, válce jako zdroji „surovin“ a o zcela jiném chápání etiky lidského těla.
Ještě v 18. století byly zdravé zuby cenným statkem. Kaz, parodontóza a infekce byly běžné, zubní hygiena minimální a stomatologie teprve v plenkách. Ztráta chrupu byla častá i u relativně mladých lidí, především ve městech a vyšších vrstvách, kde byla strava bohatá na cukr. Zubní náhrady existovaly, ale jejich kvalita byla velmi omezená. Umělé zuby se vyráběly ze slonoviny, zvířecích kostí nebo kovu, což vedlo k nepohodlí, zápachu i rychlému opotřebení.
Právě proto byly lidské zuby považovány za ideální materiál. Měly přirozený tvar, barvu i strukturu a v ústech fungovaly lépe než jakákoli jiná náhrada té doby. Zubní technici je osazovali do protézních konstrukcí ze zlata nebo stříbra. Takové náhrady byly drahé a dostupné pouze bohatším klientům, ale nabízely výrazně lepší funkčnost i estetiku než alternativy
Masové války přelomu 18. a 19. století – zejména napoleonské války – vytvořily zcela nový a děsivě efektivní zdroj lidských zubů. Bojiště po velkých bitvách byla plná těl mladých mužů, kteří měli zpravidla zdravější chrup než městská populace. Zuby padlých vojáků se tak staly vyhledávanou komoditou.
Nejslavnějším příkladem je bitva u Waterloo v roce 1815. Po tomto střetu zůstaly na bojišti desetitisíce mrtvých a raněných. Svědectví z doby potvrzují, že krátce po bitvě se na místě objevili překupníci, kteří z těl mrtvých vytrhávali zuby. Ty byly následně tříděny, čištěny a prodávány zubním lékařům, především v Británii. Vznikl dokonce ustálený obchodní termín „Waterloo teeth“, který se používal jako označení kvalitních lidských zubů do protéz.
Cesta zubu od padlého vojáka k bohatému pacientovi byla překvapivě krátká. Zuby se přepravovaly ve velkém, často bez jakékoli hygieny, a v ordinacích se pouze mechanicky očistily. Tehdejší medicína ještě neznala bakterie ani princip infekce, proto se lidské zuby považovaly za „živější“ a vhodnější než umělé materiály.
Ironií je, že zuby vojáků, kteří často pocházeli z chudých vrstev, končily v ústech aristokratů, důstojníků či měšťanské elity. Válka tak doslova přenášela části těl jedněch lidí do těl jiných – bez jejich vědomí či souhlasu. Etický rozměr této praxe byl tehdy prakticky neřešený a neřešitelný.
Je důležité dodat, že zuby se nebraly výhradně mrtvým. Existoval i legální, byť sociálně problematický trh se zuby živých lidí. Chudí lidé si nechávali vytrhnout zdravé zuby výměnou za peníze. Tyto zuby pak sloužily stejnému účelu jako zuby padlých vojáků. Vojenská bojiště však nabízela rychlejší, levnější a masovější zdroj, což z nich činilo centrum tohoto obchodu.
Používání lidských zubů začalo mizet v polovině 19. století. Důvodem nebyla ani tak změna morálních postojů, jako spíše technologický pokrok. Výroba porcelánových zubů se zlevnila a zkvalitnila, objevily se nové materiály a lepší techniky upevnění. Umělé zuby se staly hygieničtější i dostupnější alternativou. Zároveň se postupně prosazovalo moderní lékařství, sterilizace a později i poznání mikroorganismů, což definitivně odsoudilo používání lidských zubů z těl mrtvých.
Zuby padlých vojáků v protézách bohatých Evropanů jsou dnes symbolem krutého pragmatismu minulosti. Ukazují, jak tenká byla hranice mezi lidským tělem a „surovinou“ v době, kdy válka, chudoba a nemoc formovaly každodenní realitu. Nešlo o výstřelek, ale o logický důsledek tehdejších znalostí a hodnot. Právě proto je tento fenomén tak silným připomenutím toho, jak zásadně se změnila medicína, etika i společnost za posledních dvě stě let.
Zdroje: https://www.vidadentistry.co.uk/dental-history-waterloo-teeth/; https://www.bbc.com/news/magazine-33085031
