Článek
Novela zákona o domácím násilí
„Jednohlasně schváleno!“ To hrdě vyhlašuje na svém Facebooku na konci května tohoto roku Klára Laurenčíková Šimáčková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Vláda jednohlasně schválila novelu zákona o domácím násilí. Pod příspěvkem okamžitě vzplály emotivní komentáře obětí, plné nadšení, díků a úlevy. Konečně se něco děje, KONEČNĚ se situace hýbe kupředu!
Jednohlasně schváleno vládou. Tento naprosto zásadní a přelomový výsledek přináší konečně jasné a pevné stanovisko, které vláda bez váhání a jednohlasně přijala. Domácí násilí, a to dokonce i při pouhém podezření, musí být neprodleně řešeno a bráno v potaz – toto poselství zaznělo jasně a hlasitě. A co víc, jde o úplně první případ, kdy se toto téma objevilo v českých médiích ve spojitosti s přelomovým schválením novely o domácím násilí! Již nyní se však objevují pochyby, že zákon sice platit bude, ale soudkyně, soudci a OSPODy se jím řídit nebudou.
Nikdy předtím se o domácím násilí nevedla takto zásadní debata, která by vyústila v jednoznačné stanovisko vlády. Novela zákona přináší dlouho očekávané změny, které mají za cíl posílit ochranu obětí a zajistit, že pachatelé neuniknou spravedlnosti, že jim nebudou svěřovány děti. Názor vlády vysílá jasný signál – už žádné mlčení, žádné ignorování utrpení za zavřenými dveřmi.
Istanbulská úmluva nebyla tím „pravým ořechovým“ pro Českou republiku. Proč? Jedním z hlavních důvodů, proč se proti ní zvedla vlna odporu, byla povinnost chránit ženy před násilím a ještě navíc poskytovat azyl těm, kdo prchají před genderově podmíněným násilím! Ano, slyšíte správně. Podle této úmluvy by Česká republika mohla být nucena přijímat uprchlíky z naprosto odlišných kulturních oblastí! Je toto skutečně směr, kterým by se měla naše země vydat?
Když jsem před mnoha lety přiletěla do Španělska, přivítal mě při vstupu do letištní haly obrovský transparent s nápisem „STOP domácímu násilí“. Bylo to neuvěřitelně působivé. Celé Španělsko bylo doslova protkáno tímto tématem. Kamkoli jsme se hnuli, téma „abusementu“ bylo všude – a to agresivně a bez kompromisů. Jasný signál pro celou společnost. Nový trend, který pronikl i k těm nejzarytějším násilníkům, donutil každého uvědomit si, že jakákoliv forma domácího násilí je absolutně nepřijatelná. Šlo o vytvoření atmosféry odmítnutí násilí, která zasáhla celou zemi. Ptám se – proč něco podobného není možné v České republice? Kde je kampaň, která by s takovou silou působila na vědomí veřejnosti – a to i té nejodbornější? Proč média ignorují téma, které si zaslouží zásadní pozornost? Medializace je klíčem ke změně ve společnosti. Je neoddiskutovatelné, že bez ní se hluboký společenský posun nikdy neuskuteční. Domácím násilím se zabývám, jsem v kontaktu s mnoha poškozenými ženami a znepokojuje mě, že i lidé na vysokých postech – soudci, právníci, manažeři, politici – se buď zdráhají proti domácímu násilí postavit, nebo ho zamlčují, omlouvají a někdy dokonce podporují.
Je možné, že soudce, který sám páchá domácí násilí, stále soudí? Z psychologického hlediska tento člověk postrádá empatii, soucit. Vyžívá se v ubližování druhým. Jak můžeme důvěřovat jeho soudní kompetenci? Jak může česká justice a politická scéna dovolit, aby někdo takový nadále zastával funkci soudce? Moji polští přátelé mi říkají, že když je situace zmatená a nepochopitelná, v Polsku říkají: „To je jako v českém filmu.“ A přesně to je případ české justice – „český film“, kde vládne chaos, zmatení a nepochopení, nedůvěra v justici. Nulová tolerance k prohřeškům soudců by byla přínosem nejen pro oběti násilí, ale pro celou českou společnost. Stanovila by jasnou hranici, kterou by se možná někteří násilníci již báli překročit.
Důvěřujeme jako společnost české justici? Paní advokátko Hrdá, proboha! Vy jste byla advokátským vzorem pro stovky žen, které čelily domácímu násilí. A vy obhajujete pachatele, který páchal? Vezmete movitého klienta, který vás osobnostně musí odpuzovat? Nevěřím, že nemáte prostředky, abyste si mohla vybrat klienty jinak. Ženy, které čelí domácímu násilí, zpravidla nemají stovky tisíc na účtech. Jsou uprostřed rozvodů, často uměle protahovaných opatrovnických řízení, která v ČR dlouhodobě diskriminují ženy, poškozují děti. OSPODy a soudy zavírají oči před realitou domácího násilí. Tyto ženy bojují o děti s tyrany, čelí mafiánským praktikám OSPODů, které fungují jako prodloužená ruka násilníků. Měsíce nemají příjem, výživné a často mají výrazně nižší příjmy než pachatelé domácího násilí. Tyto ženy nejsou „finanční terno“. A tak se ocitáme opět v tom „českém filmu“. Je spousta, ne-li většina advokátních kanceláří, které jsou ochotny obhajovat domácí násilníky a to i s cílem poškodit děti. Děje se to běžně. Nejlepší zájem rodiče, klienta by měl být primárně zájem klientova dítěte. I tento princip advokátní kanceláře, rodinní advokáti, běžně porušují a poškozují nejen v opatrovnických řízeních děti.
Minulý týden jsem se společně s kolegyněmi, se kterými se věnujeme tématu domácího násilí a které se podílely na zveřejnění Petice za ochranu práv a psychického zdraví českých dětí (viz zde), zúčastnila meetingu paní Markéty Šichtařové. Mnozí z nás si jistě vzpomínají na její osobní příběh o domácím násilí. V hledišti se ale nacházela skupina mužů, z nichž jeden nedůvěřivě, pohrdavě a posměšně poznamenal, jak je možné, že paní Šichtařová zažila domácí násilí tolik let, aniž by o tom někdo věděl. Vzala jsem si slovo. Syndrom vařené žáby - jste ve vztahu, začnou projevy agrese, nerespektu, násilník se omlouvá, zdá se, že vás miluje. Chvíli je klid, neděje se nic, manžel je vzorný. Voda se ale „hřeje, žába se postupně přestává hýbat“ aniž by si uvědomila, na jak „kluzkém svahu“ se nachází. Situace se ale stupňuje, „teplota vody roste“, počet dětí přibývá, agrese manžela roste. Pak vás sem tam a to i z ničeho nic udeří, před dětmi vás nazývá k*rvou nebo haj*lem a „zmydlí“ vás i za přítomnosti dětí tak, že musíte k doktorovi. Tam radši jen brečíte, než abyste přiznala pravdu, protože se stydíte. Staráte se přece o rodinu, o děti a tohle si fakt nezasloužíte. Nemáte sílu. Nemáte sílu nic řešit. Obhajovat se. Nemáte sílu komunikovat. Jste v bodu, kdy už jen přežíváte kvůli dětem. A ty děti vás drží nad vodou, nad pěkně horkou vodou, ze které neumíte vylézt ven.
Když jsem sdílela svůj názor, viděla jsem, že muž v hledišti, který se ptal na příběh paní Šichtařové, nepochopil. A nepochopí, dokud se on sám nestane obětí, nebo si tuto výchovnou úlohu nevezmou média. Jak naznačuje dokument Vládní strategie rovnosti mužů a žen pro roky 2021-2030 (dokuement, který je OSPODy a soudy zdárně ignorován), média hrají klíčovou roli v edukaci veřejnosti. Tento dokument mimo jiné uvádí, že soudy a OSPODy by měly zohledňovat existenci domácího násilí při rozhodování o svěření dětí do péče. Ale víte, jak to v Čechách funguje? No, jako „v tom českém filmu“. Děti jsou svěřovány do péče i pravomocně odsouzeným násilníkům, a to i v případech, kdy děti k těmto násilníkům nechtějí.
Ženy, měly bychom se podporovat, spojit se a zveřejňovat naše příběhy - přispět k medializaci tématu domácího násilí a jeho negativního vlivu na děti. Jsme nositelky života, lásky a respektu, klidu a pohody. Jsme to my, které mají jedinečné a přirozené mateřské pouto k našim dětem. Nenechme si ho vzít. Nenechme si vzít přirozenost, normálnost, to co dětem prospívá. O ně tu totiž jde. O děti. O jejich zdravý vývoj. Nenechme si vzít prostor pro to, abychom mohly v klidu kojit, pečovat a starat se o naše děti tak, jak to přirozeně potřebují. Važme si samy sebe, držme se za ruce a společně to zvládneme!
Petice za ochranu práv a psychického zdraví českých dětí:
Petice za ochranu práv a psychického zdraví českých dětí
Sbírka Donio (například na podporu žen, které potřebují azyl):
Podpořte Donio sbírku
Ing. Marie Souček Peterová, MBA, Ph.D.
(https://studyatelii.com/cs/elii-fem/)
