Článek
Po požáru v roce 1712 bylo nutné, aby klášter znovu povstal z popela. A právě tehdy do kraje přijel muž, který změnil jeho osud — Jan Blažej Santini-Aichel.
Tento architekt, kterému osud nedopřál zdravé tělo, ale o to větší genialitu ducha, přijal výzvu obnovit Želivský klášter. Nechtěl jen stavět. Chtěl stvořit místo, kde se země dotýká nebe.
Klášter se měl stát chrámem světla, geometrie a skryté symboliky — tak, jak to Santini uměl. Oprášil staré kameny, vdechl jim nový význam. Hvězdicové klenby, dynamické prostory a rafinovaná hra světla a stínu – to vše proměnilo klášter v duchovní labyrint, v němž se každý krok stával modlitbou.
Santini prý při navrhování kostela Narození Panny Marie slyšel hlasy mnichů, kteří zde před staletími zpívali žalmy. Tvrdil, že ho anděl provází rýsovací tužkou, a že každá křivka je obrazem nebeské harmonie.
Jednou v noci, když pracoval osamocen v ambitech, zahlédl stín postavy v kápi. Domníval se, že je to mnich – snad duch jednoho z těch, kteří zde kdysi zemřeli během husitských válek. Postava mlčky ukázala na místo u apsidy, kde pod vrstvami sutě Santini následujícího dne skutečně nalezl původní románský základní kámen.
Říká se, že právě tehdy pochopil, že nebuduje něco zcela nového — ale že probouzí starý duchovní řád, ukrytý ve zdech.
Když byl chrám dokončen, lidé říkali, že se v něm čas zpomalil. Světlo vnikající okny jakoby zastavilo proud dní. A Santini — unavený, ale spokojený — pronesl, že Želiv je jedním z těch míst, kde „duše může vydechnout, než vstoupí do věčnosti.
Tajemství Želivského kláštera a zázračný kámen
Jedné chladné zimní noci, když klášter už byl znovu zasvěcen a mniši se vrátili k modlitbám, zavládlo neobvyklé ticho. Hvězdy zářily nad Želivkou a vítr si pohrával s listy starého rukopisu, který jeden z bratří zapomněl v ambitech.
Bratr Mikuláš, mladý novic, byl tou dobou nemocen. Jeho tělo bylo slabé, ruce se mu třásly a jeho mysl bloudila mezi snem a horečkou. V noci jej však navštívil podivný sen: viděl sám sebe, jak kráčí chodbami kláštera, veden stříbrným světlem. Světlo ho přivedlo až k oltáři v kostele. Tam, za hlavním oltářem, pod kamennou deskou, našel zvláštní kámen – temně zelený, téměř průsvitný, jemně zářící zevnitř.
Ráno, když se probudil, byl jeho stav horší. V horečce vykřikoval slova: „Zelený kámen… za oltářem… ve světle hvězdy!“
Ostatní mniši to pokládali za blouznění. Jen starý knihovník bratr Tobias zbystřil. Věděl, že staré kroniky mluví o „srdci kláštera“ – záhadném kameni, který měl být původně přinesen z Jeruzaléma a ukryt v základech starého románského kostela, jako symbol ochrany a věčné obnovy.
V noci, když klášter spal, Tobias se vplížil do kostela. Se svíčkou v ruce se přiblížil k oltáři a klekl si. Tichounce šeptal staré latinské modlitby, až najednou ucítil proud teplého vzduchu pod deskou. Odhrnul kámen… a opravdu – nalezl dutinu. Uvnitř spočíval hladký, zelený kámen, vyzařující zvláštní klid.
Druhý den ráno byl bratr Mikuláš zdráv. Nejen že vstal – ale kráčel s lehkostí a světlem v očích. Nikdo nechápal, jak se mohl tak rychle zotavit.
Od té doby se mezi mnichy vyprávělo, že Želivský klášter nese v srdci zázračný kámen – dar z dávných časů, posvěcený poutníky a chráněný samotným Santinim, který jej během stavby znovu objevil a nechal skryt
Ozvěna věčnosti: Santiniho stopa a tiché zázraky dneška
Dnes, o staletí později, proudí do Želivského kláštera poutníci, návštěvníci i ti, kdo hledají klid. Někteří přijdou jen obdivovat nádheru barokní architektury, jiní ztichnou, jakmile vstoupí do chrámové lodi. Říká se, že pokud zůstanete chvíli stát přímo pod středem hvězdicové klenby, ucítíte jemné zachvění ve vzduchu — jako ozvěnu tichého souhlasu z nebes.
Mniši, kteří v klášteře žijí dodnes, uchovávají tradici mlčení o zeleném kameni. Nikdy nebyl nalezen veřejně, žádný archeolog ho neviděl. A přesto lidé vyprávějí, že pod hlavním oltářem cítí teplo — zvláštní, neviditelné, uklidňující.
Jedna průvodkyně, která provází návštěvníky už mnoho let, vyprávěla příběh o slepé dívce, která do kostela vstoupila v doprovodu rodičů. Dítě mlčelo, ale jakmile se postavila před oltář, zvedla tvář a řekla:
„Mami, tady svítí zelené světlo…“
Rodiče si mysleli, že si vymýšlí. Ale ještě téhož večera dívka tvrdila, že začíná vidět stíny a obrysy. Její zrak se začal zvolna vracet. Lékaři tomu nerozuměli.
A tak si lidé šeptají, že Santini nezanechal v Želivě jen kameny, křivky a světlo. Zanechal zde most mezi světem a tím, co jej přesahuje.
A když v tichém podvečeru zazní poslední paprsky slunce do klenby kostela, v mihotavém světle se prý občas objeví jeho silueta — shrbená, s hůlkou v ruce, jak stále obchází své životní dílo.
Protože Santini možná odešel… ale Želiv ho stále dýchá
