Článek
Karp Lykov patřil ke starověrcům, náboženské skupině, kterou v Rusku pronásledovali už po staletí. V roce 1936 zažil událost, která zásadně ovlivnila jeho další život. Komunistická hlídka tehdy bezdůvodně zastřelila jeho bratra. Karp v tu chvíli pracoval na poli, a právě to ho zachránilo. Druhý den po bratrově smrti se rozhodl odejít. Vzal svou ženu Akulinu, devítiletého syna Savina a dvouletou dcerku Natalii a vydal se se svou rodinou do sibiřské tajgy. Putovali proti proudu řeky Abakan stále hlouběji do divočiny, až dorazili na úbočí hory v nadmořské výšce přes 1800 metrů, kde u říčky Jerinat našli vhodné místo k životu. Nejbližší vesnice byla vzdálená více než 250 kilometrů. Postavili si tam srub a začali nový život v naprosté samotě. Zpočátku tam žili jen se dvěma dětmi, Savinem a Natalií. V roce 1940 se jim narodil syn Dmitrij a o dva roky později dcera Agafja.
Boj o přežití
Život v sibiřské divočině se čtyřmi dětmi znamenal každodenní boj o to, jak vůbec přežít. Pěstovali brambory a žito, sbírali houby i lesní plody. Ryby lovili v řece, na zvěř stavěli pasti. Když se jim obnošené oblečení rozpadlo, ušili si nové z konopí. Boty vyráběli z březové kůry. Celý jejich svět se točil kolem jediné knihy, bible. Mluvili ruštinou ze sedmnáctého století a řídili se starým kalendářem Anno Mundi. Oheň rozdělávali křesáním kamenů, žili bez soli a nástroje i nádobí si sami vyřezávali ze dřeva.
V roce 1961 zasáhla tajgu mimořádně krutá zima. Mráz zničil úrodu, zásoby došly a rodina začala hladovět. Jedli trávu, kořínky, kůru ze stromů a nakonec i kousky kožených bot. Akulina přestala jíst, aby její děti měly větší šanci přežít. Postupně ztrácela sílu, až jednoho jitra zůstala ležet na slamníku a tiše zemřela. Na jaře mezi kamením vyrašil jediný klas žita. Rodina ho ve dne v noci hlídala a z několika zrnek vypěstovala nové políčko.
V létě roku 1978 letěl nad tajgou vrtulník. Jeho pilot hledal vhodné místo pro přistání týmu geologů, kteří měli prozkoumat oblast kvůli železné rudě. Uprostřed nekonečné divočiny si všiml něčeho, co do krajiny vůbec nezapadalo. Byla to chatrč. „Kdyby tam nebylo okno o velikosti zadní kapsy u kalhot, nevěřila bych, že tam vůbec někdo žije,“ vzpomínala později hlavní geoložka výpravy Galina Pismenskaja. „Ale žili. Nedalo se o tom pochybovat.“
In 1936, the Lykov family disappeared into the Siberian wilderness—and no one saw them again for over 40 years. Fleeing...
Posted by Historical Photos on Monday, June 2, 2025
Když se geologové rozhodli chatrč prozkoumat, čekalo je setkání s minulostí. „Dveře zaskřípaly a na světlo vyšel velmi starý muž, bosý, vypadal jako postava ze staré pohádky. Měl na sobě mnohokrát vyspravenou košili z pytloviny a dlouhý plnovous,“ popisovala svůj první dojem Galina Pismenskaja. Karp byl nejprve vyděšený, ale nakonec je přijal do svého skromného příbytku. „Tak když už jste došli tak daleko, tak pojďte dál,“ řekl tiše. V temném prostoru našli geologové také jeho dcery Agafju a Natalii. Když je uviděly, ustoupily do kouta a začaly se třást. Nikdy předtím neviděly cizí lidi a nevěděly, co si mají myslet. „Tohle je za naše hříchy!“ vykřikly, přesvědčené, že je Bůh přišel potrestat.
Setkání dvou světů
Lykovovi neměli nejmenší tušení o tom, co se ve světě dělo během posledních čtyřiceti let. Nevěděli nic o druhé světové válce, o přistání na Měsíci ani o atomových bombách svržených na Japonsko. Fascinovaly je i ty nejběžnější věci. Když jim geologové ukázali celofán, Karp jen žasl: „Bože, co to je? Vypadá to jako sklo, ale dá se mačkat!“ Jeho dcery nikdy neviděly chleba. Když jim nabídli čaj, džem a chléb, všechno odmítly.
Geologové začali rodinu pravidelně navštěvovat a nosili jim praktické věci jako nože, příbory nebo teplé oblečení. Když Lykovovi výjimečně zavítali do vzdálených táborů dřevorubců, byli naprosto okouzleni televizí. Karp sice pokaždé prosil Boha o odpuštění za „hříšné chování“, ale přesto nedokázal odtrhnout oči od obrazovky. Geologům se však nikdy nepodařilo přesvědčit jeho rodinu, aby opustila svůj způsob života v divočině.
Jenže právě kontakt s civilizací přinesl nečekanou tragédii. Dlouholeté odloučení od světa připravilo Karpovy děti o obranyschopnost vůči běžným nemocem. V roce 1981, pouhé tři roky po prvním setkání s lidmi, zemřely tři ze čtyř dětí během krátké doby. Savin a Natalia podlehli selhání ledvin, Dmitrij zemřel na zápal plic. Podle lékaře Igora Nazarova šlo o běžné nemoci, které s sebou přinesli návštěvníci. Karp Lykov zemřel v únoru 1988, přesně dvacet sedm let po své ženě.
Jako jediná z rodiny přežila Agafja, která se narodila v roce 1944 přímo v tajze ve vydlabané dřevěné vaně. Dnes je jí jednaosmdesát let a stále žije v divočině. Za celý život se z tajgy vzdálila pouze šestkrát. V osmdesátých letech jí sovětské úřady financovaly měsíční cestu po Sovětském svazu, během níž poprvé viděla letadla, koně, auta a peníze. V lednu 2016 musela být kvůli problémům s nohou letecky přepravena do nemocnice, ale po léčbě se vrátila zpět. V roce 2021 se přestěhovala do nového obydlí, které pro ni nechal postavit ruský oligarcha Oleg Děripaska.
„Proč jezdí tolik aut? Tolik kouře, že se tu nedá dýchat,“ stěžovala si Agafja při jedné z návštěv města. Osmnáct let jí pomáhal geolog Jerofej Sedov, který se podílel na objevení její rodiny. S přibývajícím věkem se však jejich role obrátily a Agafja se začala starat spíše o něj. Sedov zemřel v roce 2015 ve věku sedmasedmdesáti let. Agafja Lykovová zůstává poslední, kdo si pamatuje příběh rodiny, která dokázala přežít téměř půl století v naprosté izolaci od civilizace.
