Článek
Raghda přišla do televizního studia, které patřilo Udajovi Husajnovi, synovi iráckého diktátora. Věřila, že ji čeká běžný konkurz na místo hlasatelky, stejně jako několik dalších dívek. Místo světel a kamer tam ale seděl muž s pistolí v ruce. Byl to právě Udaj. Chvíli je jen pozoroval a pak jim přikázal, aby se svlékly a chodily dokola. Když jedna z dívek začala prosit o milost, vystřelil. Vystrašené dívky pak udělaly, co chtěl. V následujících dnech je Udaj znásilnil a zdrogoval. Pak je vyhodil na ulici s penězi v ruce. Raghdu našla policie. V nemocnici se podívala na lékaře a řekla: „Jestli mi chcete pomoct, řekněte mým rodičům, že jejich dcera je mrtvá.“
Bylo to v březnu 2003, pár týdnů před pádem režimu. O Raghdině příběhu psal časopis The New Yorker. Nebyla jediná. Stejný osud potkal i další ženy, o nichž později mluvily organizace Global Justice Center a Human Rights Watch. Irák za Saddáma Husajna nebyl jen zemí strachu a politického násilí. Byl to svět, kde se ženské tělo bralo jako věc. Sloužilo k trestu, k moci a k pomstě.
V roce 1979 se Saddám seznámil se Samirou Šahbandar, lékařkou ze zámožné bagdádské rodiny. Oženil se s ní tajně. Přitom byl ženatý se svou sestřenicí Sajidou. Když se Sajida dozvěděla, že má muž druhou ženu, zuřila. Udaj, Saddámův starší syn, to bral jako urážku matky. A taky jako ohrožení vlastního postavení. V říjnu 1988, během večírku, ubil před zděšenými hosty otcova pobočníka Kamela Hanu Gegea, muže, který Samiru Saddámovi představil.
Po vraždě nechal Saddám syna krátce uvěznit a poté ho poslal do Švýcarska. Když se Udaj vrátil z exilu, už nikdy nebyl považován za vhodného dědice. Jeho místo převzal mladší bratr Kusaj, ale Udajův hněv nezmizel. Od té chvíle ho obracel proti ženám.
Rodinná fotografie Saddáma Husajna z 80. let. V popředí Saddám se svou manželkou Sajidou
Zákon, který ospravedlnil násilí
Ještě v sedmdesátých letech působil Irák jako země, kde ženy mohly studovat, volit a zastávat veřejné funkce. Pak přišla válka s Íránem a Saddámova snaha získat podporu konzervativních náboženských vůdců. Začal prosazovat přísnější výklad islámského práva. V devadesátých letech ženy postupně ztratily svobodu pohybu, právo na majetek a v mnoha případech i možnost rozhodovat samy o sobě. V trestním zákoníku zůstaly paragrafy, které jim odepřely spravedlnost. Muž, který zabil ženu kvůli takzvané cti, dostal jen několik let. Znásilnění šlo „vyřešit“ sňatkem. Zákon dovoloval mužům ženy trestat.
Celý obor soudního lékařství se v té době točil kolem pojmu panenství. Při každém vyšetřování ženy se zjišťovalo především to, zda je panna. Od toho se pak odvíjela i důvěryhodnost její výpovědi a další postup úřadů. „To určuje náš život,“ řekl jeden z lékařů.
Pod záminkou boje proti prostituci začala Saddámova paramilitární jednotka Feda'iyee Saddam, kterou vedl Udaj, popravovat ženy přímo na ulicích. V letech 2000 až 2003 popravili na veřejnosti více než dvě stě žen. Muži v civilu nechávali těla s odsekanými hlavami ležet před domy rodin obětí. Očití svědci uváděli, že většina z nich nebyla prostitutkami, ale manželkami politických odpůrců režimu.
Propagandistický plakát lákající do jednotek Feda'iyee Saddam
Jedna z obětí se jmenovala Amina. Bylo jí dvacet pět let a měla čtyři děti. Doma ji považovali za čestnou ženu, ale Feda'iyee Saddam ji označili za prostitutku. Ruce i nohy měla svázané, dlouhé černé vlasy jí stáhli dozadu a svázali do uzlu. Poprava se konala před stovkou až dvěma sty lidmi, mezi nimi byly i její děti a tchyně. „Pro ně je to otázka hrdosti, dělat to, co dělají,“ řekl později svědek.
Britská vláda tehdy zaznamenala i případ porodní asistentky Najat Mohammed Haydar z Bagdádu. Popravili ji v říjnu 2000. Podle úřadů šlo o prostituci, ale Amnesty International uvedla, že důvodem byla její kritika korupce ve zdravotnictví.
Mučení ve věznicích
Ve věznici Baladijat, kde sídlila Saddámova tajná policie, se ozýval křik žen. Jedna z nich tam byla zavřená se svou malou dcerou. Později popsala, co tam prožily. „Nejtěžší bylo zadržet křik, když mě mučili. Bili mě, a já si kousala jazyk, až začal krvácet. Chtěla jsem, aby mé dítě neslyšelo křik své matky.“ Dcera musela všechno sledovat.
Režim používal sexuální násilí k vydírání a nátlaku. V červnu 2000 poslali generálu Najibovi Al-Salahimu, který uprchl do Jordánska, videokazetu. Na záznamu bylo, jak znásilňují jeho příbuznou. Krátce poté mu volal agent a varoval ho, aby přestal kritizovat režim.
Hlavní palác Saddáma Husajna v Bagdádu, kde sídlil až do pádu režimu v roce 2003
Ve věznicích byli zaměstnanci, jejichž jedinou prací bylo znásilňovat vězeňkyně. Kanan Makiya, autor knihy Krutost a mlčení, uvedl, že taková průkazka skutečně existuje. Dokument uchovává Harvard Research and Documentation Project.
V roce 2003 padl Saddámův režim a mnozí věřili, že se situace žen konečně zlepší. Nestalo se to. Irák se propadl do chaosu plného bojů mezi milicemi a ženy na tom byly nakonec ještě hůř než za diktatury. Islámské skupiny začaly terorizovat každou, kdo nevyhovovala jejich představám. Ženy musely nosit hidžáb a nemohly vyjít z domu bez mužského doprovodu. V roce 2007 zavraždili v Basře 133 žen, které podle nich porušovaly islámské normy.
Ženy, které byly ve vězení znásilněny a otěhotněly, dodnes žijí v úkrytu. Po propuštění se nemohly vrátit domů, protože se bály, že je zabije vlastní rodina. Se svými dětmi se skrývají v bagdádské Zelené zóně a doufají, že je nikdo nenajde. Dvacet let po pádu diktatury o nich nikdo nemluví. Nejsou ve statistikách ani ve zprávách z války. Pro ně válka neskončila.
Zdroje: www.newyorker.com, https://en.wikipedia.org, www.newyorker.com, https://en.wikipedia.org, www.theguardian.com, https://en.wikipedia.org, www.pbs.org, www.theguardian.com, https://en.wikipedia.org, Iraqi Women: Lost Liberties. Alternatives, Summer 2010 /PDF/, Invisible and Silenced Women: The Stories of Women Tortured During Saddam Hussein's Regime. Global Justice Center/PDF/
