Článek
Po staletí to fungovalo. A pak přišli misionáři. Zánik tohoto způsobu života nepřišel zevnitř komunity, ale zvenčí. Misionáři, kteří začali pronikat do arktických oblastí nejdříve v 18. století v Grónsku a v řadě oblastí Aljašky teprve ve 20. století, byli výměnou partnerů, polygynií a celkovou sexuální otevřeností inuitské kultury hluboce pohoršeni. Misionáři přijížděli do osad a táborů a oddávali muže a ženy, které zastihli žít společně v jednom loži, bez ohledu na to, zda spolu podle místních zvyklostí tvořili trvalý pár nebo ne. Jak uvádí přehled inuitské akulturace na webu Anthropology iResearchNet, tato „křesťanská“ manželství pak prohlašovali za závazná a nerozlučitelná. Zákaz sdílení partnerů byl součástí širší snahy o proměnu inuitské společnosti, která zahrnovala i zrušení odděleného bydlení mužů a žen, zákaz bubnových tanců a festivalů, potlačení jazyka a postupné vytlačení kočovného způsobu života. Změny přicházely na více frontách zároveň a rychlostí, která nedávala komunitám čas se přizpůsobit. Alkoholismus, dezintegrace rodinných struktur a ztráta kulturní identity jsou důsledky, které antropologové s tímto obdobím spojují dodnes.
Hennigh ve svém výzkumu uvádí, že v oblasti severní Aljašky praxe výměny manželek zanikla v 90. letech 19. století, tedy přesně v době, kdy se misionářská přítomnost stala v regionu systematickou. Zůstaly po ní už jen příběhy, které o sedmdesát let později slyšel od posledních pamětníků.
Inuitská rodina z Noataku na Aljašce
Z cizince byl bratr
Výměna manželek nebyla spontánní záležitost, ale přesně domluvená dohoda s jasnými pravidly o tom, kdo s kým může a nemůže partnery vyměnit. Platila dvě jednoduchá pravidla. Cizinec byl nepřítel a jediný způsob, jak ho přestat považovat za hrozbu, bylo udělat z něj přítele nebo příbuzného. Zároveň platilo silné tabu vůči sexuálním vztahům s kýmkoli, kdo měl styky s blízkým příbuzným. Partneři pro výměnu proto museli pocházet ze vzdálených rodin, tedy právě od lidí, s nimiž bylo nejvýhodnější uzavřít spojenectví.
Samotná výměna byla navenek nenápadná. Host přišel na návštěvu, proběhl obvyklý rozhovor a poté host prohodil, že považuje manželku svého hostitele za přitažlivou. Hostitel měl na výběr ze dvou odpovědí. Mohl říci, že i jemu připadá manželka hosta přitažlivá, čímž se oba muži dohodli na výměně. Nebo mohl odpovědět, že se s ním shoduje v tom, že jeho žena je krásná, a tím hosta zdvořile odmítl. Pokud došlo k oboustrannému souhlasu, následovala výměna bez formálního rituálu, ale podle přesných společenských pravidel. Několik mužů mu později vyprávělo, jak se jako děti vraceli z festivalového tance a zastihli matku při pohlavním styku s neznámým mužem.
Muži, kteří si vyměnili manželky, se navzájem oslovovali Aipaknebo Aipagiik, což volně přeloženo znamená „druhé já“. Pokud bylo partnerství ukončeno, používal se termín Anatuakaan, tedy „rozvedený“. Děti narozené po uskutečnění výměny dostávaly zvláštní označení katuknebo katagiik, tedy polosourozenec, a byly si navzájem povinny ochranou a loajalitou jako sourozenci z jedné rodiny. Právě proto si muži manželky půjčovali. Jak Hennigh cituje jednoho informátora: „V dávných dobách byli lidé rádi, když svým dětem mohli zajistit katuky, tedy bratry a sestry. Pokud jsi přišel do cizí vesnice a tvůj otec tam měl partnera pro výměnu manželek, jeho děti byly tvými katuky, tvými bratry a sestrami. Někdo se tě mohl pokusit zabít, ale ty jsi tam měl katuky, kteří ti pomohli.“
Stejný obraz zachytil i antropolog Arthur J. Rubel, který v roce 1961 shromáždil starší etnografické záznamy z oblasti Aljašky a Aleutů. Partnerství mezi muži bylo základem jejich společnosti a pohlavní přístup k partnerově manželce byl přirozenou součástí této důvěry. V jednom ze záznamů z přelomu 19. a 20. století se uvádělo, že bylo běžné, aby se dva muži z různých vesnic dohodli a stali se přísežnými bratry. Jeden z mužů přišel do vesnice svého partnera jako host a po dobu návštěvy s ním sdílel i lože své manželky.
Přísná pravidla výměny
Hennigh také ukázal, že výměna měla svá pevná pravidla. Vlastní rodina byla tabu bez výjimky a mladíci, kteří se pokoušeli domluvit partnerství bez vědomí starších, si od ostatních vysloužili jen výsměch a pověst drzounů.
Portrét inuitské ženy na Aljašce
Někteří muži později popisovali, že žena zpočátku projevovala zdrženlivost vůči partnerovi svého manžela, ale nakonec svolila. Hennigh zároveň upozorňuje, že nebylo jasné, nakolik šlo o rituální odmítnutí jako součást zvyku a nakolik o skutečný nesouhlas, protože obě situace vypadaly navenek stejně. Ženy měly v tomto systému určitý hlas, ale konečné rozhodnutí náleželo muži. Porušení pravidel, například tajný vztah bez jeho souhlasu, se přísně trestalo. Hennigh popsal případ, kdy žena měla sexuální styk s manželovým partnerem bez vědomí svého manžela. Když se to dozvěděl, po návratu z lovu ji zabil.
Antropolog Bernard Saladin d'Anglure upozorňuje, že tyto praktiky měly i rituální význam. Ve své analýze centrální Arktidy ukazuje, že výměna partnerů nebyla jen záležitostí sociální smlouvy, ale byla úzce provázána s náboženskou praxí a rolí šamanů. Skupinové sexuální rituály, označované v anglosaské literatuře jako „putting out the lamps“, tedy zhasnutí lamp, se odehrávaly v rámci ceremonií a jejich spirituální legitimitu hlídali šamani. Saladin d'Anglure jako analytickou kategorii pro popsání sdílení partnerů jako součásti kolektivní identity komunity používá pojem „inuitský sexuální komunismus“. Jde o jeho vlastní akademický termín, ne o popis celé kultury. Nejnovější vydání Handbook of North American Indians věnované Arktidě, na které odkazuje, zmiňuje soukromou výměnu partnerů u dvanácti z dvaceti velkých inuitských skupin.
Inuitské ženy v tradičních kožešinových parkách
Konec starého světa
Antropolog Lawrence Hennigh zjistil, že v oblasti severní Aljašky praxe výměny manželek zanikla v 90. letech 19. století, kdy se misionářská přítomnost stala v regionu trvalou. Když o sedmdesát let později mluvil s posledními pamětníky, nacházel už jen jejich vzpomínky na dobu, kdy tato pravidla ještě platila.
