Článek
Reinhard Heydrich patřil k nejmocnějším mužům nacistického Německa. Jako zastupující říšský protektor vládl v Protektorátu Čechy a Morava tvrdou rukou a nesl přímou odpovědnost za rozsáhlý teror. Po atentátu v květnu 1942 se stal symbolem nacistické brutality a jeho smrt vedla k bezprecedentním represím.
Odpoledne 24. října 1943 projížděl Panenskými Břežany nákladní automobil s fotbalisty místního klubu FK Čechie. Vraceli se z nedohraného utkání v Úžici. U zámeckého areálu jim náhle vjel do cesty chlapec na kole. Následoval náraz, po kterém desetiletý Klaus Heydrich na silnici zůstal bezvládně ležet. Řidič Karel Kašpar okamžitě zastavil a běžel k němu. Na místo přispěchal také židovský lékař z řad vězňů nasazených na zámku. Snažil se poskytnout první pomoc, ale zranění byla příliš vážná. Klaus Heydrich zemřel krátce po nehodě.
O rok a půl dříve, v dubnu 1942, se rodina Reinharda Heydricha usadila v Panenských Břežanech. Heydrich vybral barokní dolní zámek pro ženu a tři děti, které chtěl mít mimo Prahu. Areál ležel stranou hlavních komunikací, oddělený od běžného provozu obce. Klaus a jeho mladší bratr Heider vyrůstali mezi zahradami a přilehlými lesy zámeckého areálu. Pohybovali se bez omezení. Uniformy, stráže i židovští vězni v pruhovaných šatech patřili k jejich běžnému dni. Vězni byli nasazeni na nucené práce na zámku. Bývalá zahradnice Helena Vovsová vzpomínala, jak po ní oba chlapci házeli žabinec z rybníka, a vybavovala si i Klause, který na svém jízdním kole vyjížděl z prostoru zámku až do ulic obce.
Vyšetřování
Reakce Liny Heydrichové na smrt syna byla okamžitá. Požadovala pro českého řidiče trest smrti. Požadavek zazněl už v prvních hodinách po nehodě. Případ se proto od počátku neodehrával v běžném režimu dopravního šetření, ale pod silným tlakem rodiny zastupujícího říšského protektora. Na šetření se podílelo gestapo společně s protektorátní policií. Vyšetřování se protáhlo na několik týdnů a každý jeho krok byl pod drobnohledem. Úředníci se soustředili na technický průběh nehody. Prověřovali brzdnou dráhu, rychlost jízdy i místo srážky a zvažovali, jestli se řidič mohl střetu vyhnout. Zkoumali také technický stav vozidla a výpovědi svědků. Každý detail zapisovali s vědomím, že Karlu Kašparovi šlo o život. Dokumenty z vyšetřování potvrdily, že Karel Kašpar za nehodu nenesl vinu. Gestapo k popravě nepřistoupilo a případ uzavřelo jako nešťastnou náhodu bez cizího zavinění. Kašpar byl propuštěn.
Postoj Liny Heydrichové vyšel najevo při rozhodování o místě posledního rozloučení. Pro Klause vybrala místo na břežanském hřbitově u vysoké hřbitovní zdi, pod starou borovicí. Místo bylo vyhrazeno pro hroby židovských vězňů z nedalekého tábora, nasazených na nucené práce v areálu zámku. Správa hřbitova se pokusila proti výběru oponovat, ale Heydrichová na svém rozhodnutí trvala. Zároveň výslovně zakázala, aby hrob kopali vězni. Práci museli převzít němečtí vojáci, kteří hrob vyhloubili během noci. Pohřeb proběhl bez účasti místních a pod dohledem okupační moci. O konání pohřbu se obec dozvěděla až dodatečně. Místo bylo uzavřené, přístup přísně kontrolovaný. Židovští vězni dostali příkaz připravit nové hroby na jiném místě pohřebiště. Klaus Heydrich byl nakonec pohřben pod borovicí tam, kde měli původně odpočívat úplně jiní mrtví. Heider Heydrich vzpomínal na dětství v Panenských Břežanech jako na šťastné období. Smrt staršího bratra Klause v roce 1943 pro něj znamenala zásadní zlom.
Reinhard Heydrich s manželkou Linou
Zapomenutý hrob
Rodina Heydrichových Panenské Břežany opustila na jaře 1945. Klausův hrob zůstal bez péče a brzy na něj místní zapomněli. Hřbitov se v poválečných letech měnil, staré hroby zanikaly a původní označení mizelo. Zámecký park i okolí hřbitovní zdi zarostly plevelem a místo, kde byl Klaus Heydrich pohřben, už nešlo rozpoznat.
Časem se tak zapomnělo, kde přesně hrob leží. Dlouhá desetiletí pak lidé věřili, že Lina Heydrichová nenechala tělo svého syna v Čechách. Pamětníci tvrdili, že v posledních dnech války nechala ostatky exhumovat a odvézt do Německa. Doklad pro to neexistoval, přesto poválečné texty tuto verzi přebíraly. Po válce mizely stopy po nacistické přítomnosti a verze o exhumaci platila až do března 2011. Tehdy, při snaze upřesnit místo původního hrobu, badatel Jaroslav Čvančara pozval do Panenských Břežan Heidera Heydricha, mladšího bratra Klause. Ten při návštěvě ukázal přesné místo u hřbitovní zdi pod borovicí a potvrdil, že tělo jeho bratra Klause nebylo nikdy exhumováno ani odvezeno z Čech. Klaus Heydrich zůstal pohřben na břežanském hřbitově po celou dobu.
Během návštěvy se Heider Heydrich setkal také s bývalou zahradnicí Helenou Vovsovou, tehdy 85letou, která byla poslední žijící pamětnicí jeho dětských her s bratrem v areálu zámku. Setkání mělo pro Jaroslava Čvančaru i osobní rovinu. Jeho vlastní příbuzní byli v červnu 1942 popraveni v pražských Kobylisích v rámci heydrichiád. Přesto později popsal Heydrichova syna jako slušného člověka. Podle jeho slov se nijak nesnažil těžit ze svého jména ani navazovat na někdejší mocenské postavení rodiny.
Matka věrná režimu
Lina Heydrichová své názory nikdy nezměnila. Do své smrti v srpnu 1985 zůstala věrná nacionálnímu socialismu a působení svého manžela v protektorátu považovala za oprávněné. Ještě v roce 1979 se v rozhovorech veřejně podivovala nad tím, že se někdo odvážil zaútočit na Reinharda Heydricha. Její syn Heider na rozdíl od matky dokázal přijmout historickou realitu a činy svého otce neobhajoval. V rozhovoru nazvaném Jmenuji se Heydrich mluvil o životě s tímto jménem v poválečném Německu.
Návrat do Panenských Břežan v roce 2011 potvrdil, že ostatky desetiletého Klause nikdy neopustily zemi, kde jeho otec rozhodoval o osudech milionů lidí. Český řidič Karel Kašpar popravě unikl a válku přežil. Klaus Heydrich zůstal pod borovicí na břežanském hřbitově, tam, kde měli původně odpočívat jiní mrtví.
Zdroje: https://ct24.ceskatelevize.cz, www.idnes.cz, https://en.wikipedia.org, www.expres.cz, www.reflex.cz, Dokument dostupný na YouTube: History Inside: The Fate of Reinhard Heydrich’s Children After Nazi Germany Fell
