Článek
Bylo jí osmnáct a konzervatoř ještě neměla dokončenou, když z ní režisér Juraj Herz udělal Marušku Koudelkovou. Film Holky z porcelánu šel do kin roku 1974 a diváci ho zbožňovali, jenže Kořínková k němu měla od začátku odstup. „Na Holky z porcelánu jsem alergická a nechápu, jak se může něco tak infantilního lidem líbit,“ říkala ještě roky poté. „Holky z porcelánu mi de facto zničily kariéru.“ Role ji okamžitě zaškatulkovala mezi naivní dívky a z té škatulky se už nedokázala vymanit. Absolvovala konzervatoř v roce 1976, hostovala v Semaforu i v divadle E. F. Buriana, zpívala u Petra Hanniga a o tři roky později si s manželem Karlem Klusákem založila skupinu Ges. Nabídky přicházely a kariéra pokračovala, ale pokaždé se vracela ke stejnému typu rolí.
Role bez úniku
Režiséři milovali kontrast její roztomilé tváře a velmi ženského těla. Ve druhé polovině sedmdesátých let se v jejím portfoliu střídaly vedlejší postavy ve snímcích jako Sólo pro starou dámu, Skandál v Gri-Gri baru nebo Jak svět přichází o básníky. K odvážným scénám říkala: „Nikdo mě do nich nenutil. Prostě se mě zeptali a já na to přistoupila. Nemám v sobě vypěstovaný stud.“ V pořadu 13. komnata Lenky Kořínkové si ale postěžovala: „Přišla jsem někam a lidé říkali: Jééé, Lenička… a hned mi koukali na prsa.“
Kořínková tehdy doufala, že se situace změní: „Já jsem se domnívala, že když budu hrát ty takzvaně levné role, které mi nepřinášely radost, tak že přes ně, za odměnu, mi jako dají nějakou kvalitní. A to byl totální omyl. Protože každou tou rolí, levnou, nebo povrchní, nebo komickou, se prohlubovala propast, že toto jsem já a toto můžu dělat jenom já.“ Toužila po rolích jako Jana z Arku, Anna Kareninová nebo Desdemona. K frustraci z rolí se brzy přidal i tlak na vzhled, a to ze všech stran včetně otce, který ji miloval, ale počítal jí každý karbanátek. Výsledkem byla bulimie. „Přišla jsem na to, že se můžu najíst a když to potom vyzvracím na záchodě, tak si užiju úžasný mejdan při té snídani,“ řekla. Na pódiu pak záměrně nosila volnější šaty, aby diváci poslouchali, co zpívá, a neupírali pozornost na dekolt.
Devět měsíců v uprchlickém táboře a práce pokladní
V roce 1981 přišel radikální řez. Na vrcholu popularity Kořínková s manželem Klusákem zabalila kufry a emigrovala přes Rakousko do Austrálie. V uprchlickém táboře v Traiskirchenu u Vídně strávili devět měsíců, pak zamířili do Sydney. Tam začínala od nuly. V rozhovoru pro Vlastu uvedla: „Strašně jsem se těšila na nový život a konec nesvobody. Vyzbrojená jen nadšením, bez znalosti angličtiny.“ Místo před kameru nastoupila k pokladně. Uklízela, markovala zboží, zpívala v barech. „Vadil jim cizí přízvuk, není zvykem cizince dabovat.“
S manželem se soustředili na hudbu, vydali desku, hráli moravské lidovky v australské úpravě. Pak přišel listopad 1989. „Sledovali jsme s mužem v televizi, co se děje, změny v Maďarsku, NDR a prosili před obrazovkou vyšší moci, aby je zařídily i u nás. A když přišel listopad, nemuseli jsme se s mužem domlouvat, jen jsme si koukli do očí a bylo jasný, že balíme.“
Domov ji přijal chladně. Na letišti ji přivítal zřízenec se slovy „Já jsem ještě unavenej po revoluci, zatímco oni si tam žili. Tak co tady otravujou?“ Krátce nato se s Klusákem rozvedla, přestože přiznala, že problémy měli už před odchodem a emigrace jen odložila jejich řešení. V první polovině 90. let se pak hromadily další těžké rány, úraz ruky s hrozbou amputace, vážná nemoc bratra a filmové nabídky, které přicházely, ale byly to pořád stejné role jako před odchodem. Po jediném výraznějším snímku, Corpus Delicti z roku 1991, od herectví prakticky odešla.
Zvířátka, kytičky a deset milionů
Pak přišly knihy a s nimi metoda S.P.L.K., tedy Stravování podle Lenky Kořínkové. Potraviny rozdělila na zvířátka, kytičky a neutrální složky a v devadesátkách jimi pobláznila národ. Doslova. Odborníci ji kritizovali jako vědecky nepodloženou, Kořínková to ale komentovala po svém: „Já jsem se nezajímala o enzymy a vitamíny. Mě to nezajímalo, pro mě bylo podstatný, jestli je mi dobře.“ Prodalo se přes sedm set tisíc výtisků a vydělala víc než deset milionů korun.
Na přelomu tisíciletí plnila sály a díky prodejům knih byla na vrcholu. Rozjetou kariéru ale znovu zastavil alkohol. Všechno se zlomilo v roce 2005, kdy ji fotograf zachytil ležet v příkopu u silnice v Jesenici u Prahy. Snímky obletěly bulvár a Kořínková později přiznala, že jí tehdy naměřili pět promile.
V televizní 13. komnatě popsala návštěvu psychiatrické léčebny, kam nakonec šla, protože ji to lákalo jako poznávací prázdniny. Realita ji rychle vystřízlivěla a už po týdnu podepsala revers. Lékaři ji tam prý chtěli zbavit svéprávnosti. „Alkohol v mém životě fungoval dřív, v těch 70. letech, jako potlačovač těch frustrací. Potlačovač pocitů spojených s tou profesí, s tím nedobrým pocitem z té profese.“ Alkohol byl podle ní příznak, ne příčina. „Jsou lidé, kteří mají deprese a berou prášky a ta společnost na ně prstem neukazuje. Jsou lidé, kteří mají deprese a napijí se. A ta společnost je odsuzuje. Ale je to stejné, obojí je stejné.“
Z téhle fáze ji nakonec nevytáhla klasická medicína, ale kvantová homeopatie a nová práce. Dnes učí angličtinu. Její metoda Angličtina selským rozumem staví na logice místo gramatických pouček. Trvalé bydliště má přihlášené na obecním úřadě ve Vraném u Prahy a říká: „Já se ráda stěhuju, a když máte bydliště na úřadě, nemusíte si pořád měnit údaje v občance.“ Miliony z knih zmizely. Procestovala je.
Na otázku, co je její 13. komnata, odpověděla: „Uvnitř té komnaty mám klíč schovaný. Nikdo neví, kde. Víte, proč ho tam mám? Kdyby náhodou nějaký drzoun se odvážil zvenku tu komnatu zamknout, tak abych mohla ven. Protože svoboda pro mě znamená absolutně všechno.“
Zdroj: www.csfd.cz, www.vlasta.cz, https://zena.aktualne.cz, 13. komnata Lenky Kořínkové - Česká televize, YouTube kanál Oldřich Janeba — FILMSTORY /Josef Nedorost z Bony a klid dožíval jako podivín, přitom byl multimilionář/
