Článek
Podplukovník Titov věděl, že říká nahlas to, co si šéf celé komise nepřeje slyšet. Na večerním zasedání státní komise 23. října 1960 jako jediný vystoupil proti pokračování zkoušek a navrhl: „Slít komponenty paliva, raketu na polygonu neutralizovat a poslat do závodu k přepracování.“ Konstruktér Boris Čertok v tom po letech viděl vlastně jediné správné rozhodnutí. Jenže podplukovník si dovolil odporovat maršálovi. Předseda komise, hlavní maršál dělostřelectva Mitrofan Nědělin, jednání uzavřel slovy: „Raketu upravíme na rampě. Země na nás čeká!“ Do největší katastrofy v mírových dějinách raketové techniky zbývalo necelých čtyřiadvacet hodin.
Dárek k výročí revoluce
Nová dvoustupňová R-16 konstruktéra Michaila Jangela měla odstranit jednu z velkých slabin sovětského jaderného arzenálu. Na rozdíl od starších raket mohla zůstat natankovaná a připravená ke startu. Používala však prudce jedovaté složky, okysličovadlo s kyselinou dusičnou a nesymetrický dimetylhydrazin, které se při vzájemném kontaktu samy vzněcovaly.
Jangel s Nědělinem se rozhodli věnovat zemi dárek k 43. výročí Velké říjnové revoluce a provést první start do 7. listopadu. Chruščov krátce předtím v OSN prohlašoval, že rakety vyrábějí jako párky, a Jangelovi i Nědělinovi opakovaně telefonoval. První letový exemplář proto dorazil na polygon Tjuratam už v září 1960, deset měsíců před termínem stanoveným vládou. Vojenští zkušební technici, kteří katastrofu přežili a zažili všechny šturmovačiny od roku 1947, tvrdili, že takové porušování zkušebních standardů ještě neviděli. Řídicí systém rakety dokonce nikdy neprošel kompletními zkouškami na zemi.
Ráno 21. října raketa vyjela z montážní haly a hodinu nato stála na rampě číslo 41. O dva dny později ji technici naplnili palivem. Tankováním se tým dostal do situace, z níž byl návrat mimořádně komplikovaný. Standardní postup pro vypuštění agresivních komponent z nádrží neexistoval a raketa by po něm už k dalšímu startu nebyla použitelná. Krátce po tankování se navíc objevil únik paliva, kdy každou minutu vytékalo cca 145 kapek. Technické vedení považovalo takový únik za přijatelný a k raketě postavilo vojáky chemické služby, kteří kapající jed průběžně neutralizovali.
Večer přišla první vážná porucha. Po povelu k protržení membrán v okysličovadlovém vedení druhého stupně se místo nich protrhly membrány palivového vedení prvního stupně. O několik minut později se samovolně odpálily i další pyrotechnické prvky motoru. Membrány bránily pohonným látkám předčasně proniknout z nádrží do čerpadel motorů. Po jejich protržení raketa nemohla na rampě zůstat déle než čtyřiadvacet hodin, během nichž agresivní složky ničily těsnění a hrozily další úniky. Příprava druhé rakety by zabrala nejméně měsíc.
Opravy na natankované bombě
Celou noc a půlku dalšího dne technici přímo na natankované raketě vyměňovali rozvaděč proudu A-120 a vybuchlé pyropatrony. Když rozvaděč otevřeli, zjistili, že izolace na jednom svazku vodičů se úplně roztavila a holé dráty se dotýkaly. Komise rozhodla pokračovat v přípravě a zbylé membrány protrhnout ručně. Specialisté proto lezli do otevřených průlezů rakety a podle zvuku, charakteristického zabublání kapaliny v potrubí, posuzovali, zda se membrány protrhly. Plynové masky si nebrali, překážely by jim totiž při poslouchání.
Nědělin tomu všemu přihlížel zblízka. Gerčik, náčelník polygonu, mu nechal přinést židli a maršál se usadil na takzvané nulové značce, podle pozdějších popisů zhruba sedmnáct metrů od paty rakety. Gerčik ho prosil, aby odešel do bezpečí. Maršál odpověděl: „Copak nejsem stejný důstojník jako všichni ostatní?“ Ráno se ho generál Sokolov z institutu NII-4 odvážil varovat před nebezpečím pobytu u natankované rakety a Nědělin se na něj osopil: „Jestli jsi zbabělec, tak odejdi!“ Uražený Sokolov odletěl do Moskvy. Maršál mu tím vlastně zachránil život. Gerčik ani další velitelé nedokázali v přítomnosti svého nadřízeného prosadit bezpečnostní pravidla. Při stavu T mínus 60 minut se na rampě kromě stovky lidí nutných k práci pohybovalo dalších sto padesát. Během dne si navíc Chruščov Nědělina dvakrát vyžádal k vládní lince.
Hlavní maršál dělostřelectva Mitrofan Nědělin
Povel přišel příliš brzy
Při závěrečných přípravách začal operátor v bunkru vracet programový rozvaděč proudu do nulové polohy. Přístroj neuměl couvat, k vynulování proto musel projet celý pracovní cyklus. Tím se dostal i do polohy, v níž časovač za letu vysílal povel ke spuštění motoru druhého stupně. Palubní baterie však byly v rozporu se standardním postupem už připojené, takže tentokrát povel skutečně prošel kabely dál. V 18:45 místního času se motor druhého stupně naplno rozběhl.
Plamen motoru okamžitě propálil dno nádrže okysličovadla prvního stupně a rampu pohltila ohnivá koule o průměru až 120 metrů. Filmaři na pokyn vedoucího štábu spustili dálkově ovládané kamery, přichystané k natáčení startu, a zachytili, jak z plamenů vybíhají hořící lidé. Ti, kteří zůstali uvězněni na obslužných plošinách, skákali přímo do ohně. Kdo utíkal po zemi, zapadal do asfaltu, který se v žáru roztékal pod nohama, nebo se zamotal do ostnatého drátu kolem rampy. Někteří se při útěku dostali do příkopů kolem komplexu, další zabíjely jedovaté výpary. Prudké exploze trvaly asi dvacet sekund, požár pak zuřil další dvě hodiny, než se k rampě vůbec dostali záchranáři. Nědělin v okamžiku výbuchu stále seděl na své židli nedaleko rakety. Po explozi po něm proto začali pátrat.
Jangel měl na rozdíl od lidí u rampy obrovské štěstí. Pár minut před výbuchem ho kolega Iosifjan pozval na cigaretu do kuřárny vzdálené 150 metrů, kde ho podle Čertoka chtěli přemluvit k přerušení prací. Náměstek Grišin sice slíbil, že za nimi přijde, ale u rakety se zdržel. Po explozi se Jangel okamžitě vrhl zpátky k hořící rampě, aby z ohně dostal lidi, kteří tam zůstali. Ostatní mu v tom ale jen s obtížemi zabránili. Při pokusu dostat se k nim si popálil ruce a skončil na ošetřovně. Grišin takové štěstí neměl a 2. listopadu svým zraněním podlehl.
Zemřel při letecké nehodě, oznámila Moskva
Jangel ještě v noci poslal do Kremlu depeši: „V 18:45 místního času, 30 minut před startem rakety 8K64, vypukl při závěrečné předstartovní operaci požár. Hlavní maršál dělostřelectva Nědělin byl při zkouškách na startovní rampě. Nyní po něm pátrají.“ Chruščov se ho v telefonu zeptal: „A kde byl v té době technický ředitel zkoušek?“ Na polygon okamžitě vyrazila komise vedená Leonidem Brežněvem. Ten pracovníkům polygonu oznámil, že nikoho nehodlají stavět před soud a že se komise zaměří na příčiny katastrofy.
Na místě zahynulo 74 lidí, 57 vojáků a 17 pracovníků průmyslu. Pozdější přezkum zjistil, že další čtyři zemřeli na následky zranění, takže konečný doložený počet obětí dosáhl 78. Většina mrtvých byla k nepoznání. Komise 25. října identifikovala ohořelé Nědělinovo tělo podle tělesné stavby a výšky 189 centimetrů. Na místě, kde seděl, ležela jeho Zlatá hvězda a zbytek ohořelého maršálského kabátu se šesti generálskými knoflíky. Spolu se spálenými náramkovými hodinkami pak všechno skončilo v kufru zapečetěném pečetí číslo 83.
Místo katastrofy rakety R-16 na rampě 41 kosmodromu Bajkonur
Zatímco vojáky pohřbili v bratrské mohyle v městském parku, rakve civilních specialistů letěly k pohřbům do jejich domovských měst. Pozůstalí dostali jasný pokyn, příbuzným a známým musí tvrdit, že jejich blízcí zahynuli při letecké havárii. Tuto oficiální lež stvrdila 25. října agentura TASS zprávou, že maršál Nědělin zemřel „v důsledku letecké katastrofy“, načež jeho urnu uložili do kremelské zdi hned za urnu Igora Kurčatova. CIA ovšem žádnou odpovídající nehodu v SSSR nezaznamenala. Potrestán nakonec přece jen někdo byl. Začátkem listopadu přišla o práci inženýrka Dorošenková, autorka elektrického schématu. Dostala zákaz kdykoliv v budoucnu pracovat v obranném průmyslu, ačkoliv Čertok tvrdil, že právě ona za neštěstí nemohla.
První úspěšná R-16 odstartovala 2. února 1961. Přesně tři roky po katastrofě, 24. října 1963, zahynulo na témže polygonu při požáru v šachtě rakety R-9 dalších sedm vojáků. Datum pak na základně několik let platilo za nešťastné. Z 24. října se neoficiálně stal den volna a testeři se vyhýbali i vážnějším domácím pracím, dokud nový velitel o pět let později celý zvyk neoznačil za škodlivou pověru a neobnovil běžný pracovní režim.
O tom, co se na rampě 41 skutečně stalo, napsal sovětský tisk poprvé až v roce 1989. Příběh tehdy zveřejnil časopis Ogoňok.
