Článek
V prosinci 1909 dorazil na moskevské policejní ředitelství šifrovaný telegram z Petrohradu. Generál Kurlov v něm nařizoval zajistit bezpečnost velkokněžny Jelizavety Fjodorovny, přestože jakoukoli ochranu odmítala. Moskevský městský hejtman Adrianov o tři dny nato poslal do Petrohradu plán, jak ji hlídat bez jejího vědomí. Jako hlavní vrátný měl do Marfo-Mariinské obce milosrdenství, kde velkokněžna bydlela, nastoupit nepijící, gramotný a bystrý agent tajné policie. Velkokněžna chodívala na ranní mši do kostela Ivana Vojína na Jakimance, a tak na ni v ulicích měli čekat dva agenti a dvě agentky ve dvou směnách. Bydlet měli poblíž obce, spojeni s vrátnicí telefonem. Při cestách vlakem pak plán počítal s doprovodem úředníka nebo četnického důstojníka v civilu.
Poslední opatření mělo prozaický důvod, velkokněžnu totiž lidé na cestách nepoznávali. Jednou ji průvodčí kvůli sporu o místo chtěl vysadit z vlaku, jindy si k ní do kupé přisedl jeden z viceguvernérů a začal se jí dvořit. Ani jeden netušil, koho měl před sebou.
Z Darmstadtu do Moskvy
Jelizaveta Fjodorovna se narodila 1. listopadu 1864 v Darmstadtu jako hesenská princezna Alžběta, vnučka britské královny Viktorie. S ruským velkoknížetem Sergejem Alexandrovičem se tajně zasnoubila v listopadu 1883, přestože její babička byla proti. Na svém rozhodnutí ale trvala a následujícího roku se za něj v Petrohradě provdala. Děti spolu neměli. O čtyři roky později společně odcestovali do Palestiny na vysvěcení chrámu svaté Máří Magdalény. Cesta Alžbětu přiblížila k pravoslaví a v roce 1891 k němu přestoupila. Tehdy se Sergej stal moskevským generálním gubernátorem a manželé se přestěhovali z Petrohradu do Moskvy. Alžběta se jako první dáma města začala naplno věnovat dobročinnosti a za rusko-japonské války řídila organizace celostátního významu. V září 1904 psala o raněných vojácích: „Jedinou útěchou je teď práce a pocit, že můžeš přinést aspoň nepatrný užitek a ulehčit jim útrapy, které tak statečně snášejí.“
Alžběta a Sergej Alexandrovič zůstali bezdětní. Po jeho jmenování moskevským generálním gubernátorem se jejich život přesunul do Moskvy.
Bomba před Kremlem
V únoru 1905 zabila bomba před Kremlem velkoknížete Sergeje Alexandroviče, který zrovna jel bez obvyklého doprovodu. Atentátník Ivan Kaljajev výbuch přežil a byl zadržen. Několik dní nato ho s vědomím úřadů ve vězení navštívila vdova a přinesla mu křížek a malý náboženský obrázek. Po manželově smrti v Moskvě neměla žádné příbuzné, přesto se rozhodla zůstat. Na několik měsíců přerušila práci v dobročinných organizacích, v květnu ji obnovila a v Iljinském otevřela malý lazaret pro raněné vojáky, kde se o ně sama starala jako sestra milosrdenství.
V prosinci 1905, v dnech povstání, ji moskevský generální gubernátor Dubasov přiměl odjet do bezpečí Carského Sela. Po nějakém čase mu napsala: „Považovala bych se prostě za podlou, kdybych tu zůstala. Raději budu zabita první náhodnou kulkou z nějakého okna, než abych tu seděla se založenýma rukama.“ Ve stejném dopise napsala: „Nesmíme se bát smrti, musíme se bát žít.“ Vrátila se do Moskvy.
Obec pro nemocné a chudé
Za celý život vzala pod patronát nejméně 133 charitativních organizací a 41 z nich sama založila. Pro invalidy z rusko-japonské války pořídila roku 1907 speciální pletací stroje, na nichž mohli pracovat vojáci bez nohou. Než stroje útulku předala, naučila se na jednom sama pracovat, aby zjistila, zda jejich obsluhu vojáci zvládnou. Jejím hlavním dílem se stala Marfo-Mariinská obec milosrdenství na Velké Ordynce, otevřená v únoru 1909. Alžběta prodala většinu svého jmění a výtěžek vložila do obce. Vedla ji jako představená, sama v ní bydlela a zároveň pracovala jako řadová sestra u lůžek nemocných. O své obci napsala Mikuláši II.: „Není to zcela klášter, ale samozřejmě ani jen světská obec.“ Už v prvním roce tam fungovala nemocnice, ambulance a lékárna. Součástí areálu byl také útulek pro dívky a bezplatná jídelna pro chudé, která vznikla nejpozději roku 1910 a v roce 1911 už denně nakrmila přes dvě stě lidí. Počet sester vzrostl během pěti let z osmi na sedmadevadesát. Do této obce měl nastoupit i policejní agent v převleku za vrátného.
Po smrti manžela se Alžběta naplno věnovala charitě. V Moskvě založila Marfo-Mariinskou obec milosrdenství a prodala většinu svého majetku.
Už v září 1914 svěřil car Alžbětě dohled nad evakuací raněných do Moskvy a Moskevské gubernie. Od začátku války do únorové revoluce navštívila nejméně 848krát různá zařízení, hlavně nemocnice a lazarety. Jen během jednoho dne v červnu 1915 vyjela z obce třikrát, nejprve na bohoslužbu do Iverské komunity sester milosrdenství, potom do útulku pro invalidy z rusko-japonské války ve Vsechsvjatském a nakonec do Šeremetěvovy nemocnice. Policie s ní sotva držela krok. V té době už jezdila tmavomodrým uzavřeným automobilem, vedle jehož šoféra sedával lokaj v černé livreji s korunou na čepici. Tajní agenti vlastní vůz neměli. Na začátku roku 1917 proto šéf moskevské tajné policie napsal nadřízeným, že ochrana na cestách po městě je bez automobilu neproveditelná, a žádal peníze na jeho koupi.
Odmítnutý odjezd
V den abdikace cara dorazila do areálu obce skupina revolucionářů. Ještě krátce předtím chtěla tajná policie velkokněžnu chránit na cestách po městě, teď zůstala v obci pod zvláštní stráží. Na její zařízení nově dohlížel komisař, část organizací se slučovala s jinými a z názvů dalších mizelo její jméno. V polovině března Alžběta telegramem oznámila předsedovi vlády knížeti Lvovovi, že se Prozatímní vládě podřizuje, a požádala o dovolení, aby mohla v Moskvě dál pracovat. Marfo-Mariinskou obec ale dál vedla.
Po bolševickém převratu na podzim 1917 ji nová moc zprvu nechala být. Arcibiskup Anastasij uvedl, že v následujících měsících ponechala obci plnou svobodu a dokonce jí pomáhala se zásobováním potravinami. V únoru ale vyšel dekret o odluce církve od státu, po němž náboženské společnosti, tedy i obec, ztratily právo vlastnit majetek. Ani potom Alžběta z čela obce neodešla. V dubnu se německý velvyslanec hrabě Mirbach snažil zařídit odjezd „německých princezen“, mezi nimi i Alžběty, a pokusil se s ní osobně sejít. Odmítla ho přijmout. Z Ruska neodešla, protože nechtěla přerušit svou sociální práci.
1. května byla zatčena. Nejdřív ji poslali do Jekatěrinburgu a o dvanáct dní později do Alapajevska, kde ji s dalšími členy rodu Romanovců ubytovali ve škole na kraji města. Vězni měli zprvu poměrně velkou volnost. Chodili do kostela i na nehlídané procházky do polí za školou a Alžběta s ostatními kopala na zahradě záhony. V rohovém pokoji, kam jí nosili i jídlo, bydlela se dvěma sestrami ze své obce, kreslila a dlouho se modlila.
Jenže 21. června se to změnilo. Zavedli vězeňský režim, vězňům odebrali obuv, prádlo, zlaté předměty i peníze a vycházky za školní plot skončily. Od vězňů odloučili všechny, kdo nebyli příbuzní, ale sestra milosrdenství Varvara Jakovlevová z její obce směla u velkokněžny zůstat. 17. července v poledne přijel do školy čekista s několika dělníky. Ti vystřídali rudoarmějce, sebrali vězňům i hotovost, která jim ještě zůstala, a oznámili jim, že budou v noci převezeni. Kuchařka Krivovová vypověděla, že bolševici vězně u večeře popoháněli: „Dojezte rychle. V jedenáct hodin jedeme do Siňačichy.“ Pozdě v noci potkal jeden ze svědků na silnici kolonu deseti nebo jedenácti povozů, na každém seděli dva lidé, bez kočích na kozlíku. Před vyšetřovateli pak řekl: „Neozývaly se žádné výkřiky, rozhovory, zpěv ani sténání. Nic jsem neslyšel.“
V noci ze 17. na 18. července odvezli vězně ze školy k opuštěné důlní šachtě u Siňačichy, hluboké téměř dvacet metrů. Vyšetřovatel Nikolaj Sokolov později dospěl k závěru, že velkoknížete Sergeje Michajloviče zastřelili, zatímco ostatní svrhli do šachty ještě živé. Šachtou pak otřásly výbuchy granátů. Pitva Alžběty odhalila rozsáhlé podlitiny na čele a levé straně hlavy. Ráno bolševici vylepili po městě oznámení, že vězně unesla bílá garda, čemuž ale místní obyvatelé nevěřili. Těla našli v šachtě až v říjnu, poté co město obsadily bělogvardějské jednotky. Na prsou Alžběty ležela ikona Krista. Její ostatky nakonec spočinuly v Jeruzalémě, v chrámu svaté Máří Magdalény, na jehož vysvěcení odcestovala roku 1888.
