Článek
Jméno, které dostal 11. září 1917, by samo vydalo na filmový plakát. Herbert Charles Angelo Kuchačevich ze Schluderpacheru pocházel ze šlechtické rodiny, jejíž kořeny sahaly až do roku 1601, kdy byl jeden z jeho předků povýšen do šlechtického stavu v Bolzanu. Ve skutečnosti ale rodina žila mnohem skromněji, než by vznešené příjmení naznačovalo. Dědeček provozoval hospodu na Žižkově a penzion na Šumavě, kam malý Herbert každoročně jezdil na prázdniny. Otec živil rodinu tiskárnou divadelních programů, autoservisem a občasnými pokusy prosadit se jako umělecký agent. Díky otcově tiskárně měla rodina stálou lóži v pražském německém divadle, v dnešní Státní opeře.
Matka pocházela z německé rodiny a měla židovské kořeny. Herbert absolvoval gymnázium ve Štěpánské ulici, pak nastoupil na pražskou německou univerzitu studovat filozofii, ale studium záhy opustil. Divadlo ho přitahovalo víc než jakákoli přednáška. Jako sotva dvacetiletý se dostal na Barrandov a v roce 1937 poprvé stanul před filmovou kamerou po boku Věry Ferbasové ve snímku Žena pod křížem. V titulcích se ale jméno Kuchačevich neobjevilo. Bylo příliš dlouhé a složité, a tak si otevřel pražský telefonní seznam a hledal co nejkratší příjmení. Vybral si jméno Lom.
Obraz pod paží
Podzim 1938 přinesl Mnichovskou dohodu a s ní zřetelný signál, kam se poměry ubírají. Rodiče si uvědomili, jaké nebezpečí mu kvůli židovským kořenům hrozí, a poslali ho do Británie. Pod paží svíral obraz, který měl v Británii prodat, aby měl z čeho žít. Herbert sám snil o americké filmové mekce, ne o Londýně, ale tentokrát rozhodli rodiče. Začátkem roku 1939 nasedl do vlaku na Západ. Se svou tehdejší přítelkyní Didi, která měla také židovský původ, dorazil do Doveru. Na hranici ji nepustili, protože neměla správné doklady, a poslali ji zpátky. Zahynula v koncentračním táboře.
V Londýně začínal úplně od nuly. Anglicky prakticky neuměl, takže první měsíce věnoval jazyku a vydělával si podřadnými pracemi, mimo jiné jako prodavač vánočních stromků. Brzy ale angličtinu ovládl natolik, že se dostal do BBC, kde se zapojil do německého vysílání pro okupovanou Evropu. Začal režírovat česká představení v exilu. A odtud už byl jen krátký krok k anglickému filmu.
Kariéra se rozjížděla, ale Herbert se v myšlenkách stále vracel k rodině, která zůstala doma. Otec skončil v koncentračním táboře, matka se během války skrývala. O sestře nevěděl nic. V BBC vysílal zprávy o bombardování německých měst, ale zároveň nevěděl, jestli jsou jeho nejbližší naživu.
Filmy, které natočil během války, jako Temná věž nebo Hotel Reserved, ukázaly britskému publiku, že na scéně je někdo nový a mimořádný. Měl pronikavé oči, výrazný vzhled, nepřeslechnutelný hlas a přízvuk, v němž jedni slyšeli Francouze, druzí Španěla, Araba nebo Řeka. Diváci se ptali, kdo to je a odkud přišel. Americká studia o něj začala mít brzy zájem, jenže smluvní závazky v Británii mu nedovolily nabídky ze zámoří přijmout. A pak přišel rok 1945. Válka skončila, rodiče přežili a za synem krátce nato tajně emigrovali. Film Sedmý závoj mu pak v roce 1946 přinesl další ohlas. Filmový list Variety napsal: „Lom má před sebou velkou budoucnost.“
Černá listina na obou stranách železné opony
Zájem o něj ale měla také komunistická Státní bezpečnost, která se ho pokoušela naverbovat jako tajného spolupracovníka. Londýnská rezidentura StB pro něj dokonce připravila krycí jméno KUCHAŘ, odvozené z jeho rodného příjmení Kuchačevich. Zároveň nesměl do Ameriky, po které tolik toužil, protože byl podezřelý ze sympatií ke komunismu.
V lednu 1948 se Lom vrátil na krátkou návštěvu do Československa, aniž by si plně uvědomoval, jak rychle se tam mění poměry. Z Londýna to nebylo tak zřejmé. Jak vysvětluje badatel Zdeněk Bauer: „Neuvědomoval si v té době, že vzniká bipolární svět, velmi nepřátelská ideologie komunistů, to on z Velké Británie vůbec neviděl.“ Americké úřady tuto návštěvu pak použily jako důkaz politických sympatií, které nikdy neměl.
Sám Lom říkal: „Byl jsem nabídkou potěšen, co víc, vzrušen. Když jsem si ale šel na americké velvyslanectví vyřídit vízum, hodili mi můj pas zpátky. Amerika mě nechtěla. Byl jsem podezřelý ze sympatií ke komunismu. No ano, většina umělců inklinovala k levici. Já jsem ale přece nebyl milovníkem komunistických režimů, jak jsem obdivoval Ameriku. Přesto jsem mnoho let nesměl vkročit na její půdu.“
Problémy tím ale neskončily.
Sestra jako trumf estébáků
S komunistickou Státní bezpečností to nebylo jednoduché. Estébáci věděli, že v Praze má sestru. A to byl jejich trumf. Přístup do Československa mu komplikovali, občas dovolili, občas ne, a pokaždé zkoušeli, zda se nepodaří slavného herce využít. Naplno to pocítil, když po matčině těžkém onemocnění žádal o vízum pro sestru. Na britské ambasádě mu konzul sdělil: „Nedělejte si starosti, jakmile vaše maminka zemře, hned vám ho vydáme.“ Lom jen poděkoval a odešel. „Takový to byl režim,“ dodal. Zdeněk Bauer k tomu řekl: „Zájem estébáků svědčí o tom, že každý, kdo něco znamenal, něco skutečně uměl, tak o něj rozvědka, či kontrarozvědka měla zájem. Každý takový člověk mohl mít pro totalitní režim význam. A tak to zkoušeli.“
Estébáci přitom jednali s mužem, jehož jméno mělo zvuk i v Americe. Tvůrci muzikálu Král a já za ním v roce 1953 dojeli až do neutrální Kanady, jen aby ho přesvědčili k roli siamského krále v londýnském West Endu. Souhlasil a v divadle Drury Lane během dvou sezón odehrál s velkým úspěchem celkem 926 představení. Kvůli této roli si nechal oholit hlavu, a proto během natáčení komedie Pět lupičů a stará dáma chodil v klobouku. V roce 1962 získal roli padoucha Cornela Brinkleyho ve filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Byl druhou hlavní hvězdou příběhu hned po Američanu Lexu Barkerovi. Odpovídal tomu i jeho honorář, inkasoval 78 000 marek, méně než představitel Old Shatterhanda, ale výrazně víc než Pierre Brice v roli Vinnetoua.
Teprve když sestra v roce 1968 emigrovala po srpnové okupaci do Británie, Státní bezpečnost přišla o svůj hlavní nástroj nátlaku. Koncem sedmdesátých let Lom dostal nabídku podílet se na činnosti britské pobočky Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných. Aktivně se nezapojil, ale věnoval štědrý finanční dar.
Tik v oku nebyl ve scénáři
V roce 1964 obsadil režisér Blake Edwards Loma jako komisaře Dreyfuse v sérii filmů o Růžovém panterovi. Lom o roli říkal: „Dreyfus se vymykal všem mým rolím – byl výjimečný. Zajímalo mě zahrát si směšného blázna. A asi se mi to nějak podařilo.“
Edwards mu při prvním telefonátu řekl: „Byl jsi tak dlouho tím zlým, ale já myslím, že jsi vtipný člověk.“ Lom roli přijal a s Peterem Sellersem vytvořili dvojici, která bavila diváky po celém světě. Nervózní tik v oku se s každou další Clouseauovou katastrofou zhoršoval. Vznikl náhodou přímo při natáčení. „Měl jsem scénu s Peterem v mé kanceláři,“ popisoval Lom. „Řekl něco jako ‚Nestrachujte se, šéfe, já to vyřeším‘ a povzbudivě na mě mrkl. Tak jsem začal mrkat nervózně já, a nemohl přestat. Nebylo to ve scénáři, ale Blakovi Edwardsovi se to líbilo. Pak se ale stalo problémem. Točili jsme ty filmy dvacet let a po deseti letech docházely dobré scénáře. Říkali mi: ‚Herberte, mrkni tady, mrkni.‘ A já říkal: ‚Mrkat nebudu. Napište dobrou scénu a mrkat nemusím.‘“
„Ta role byl dar z nebes,“ přiznal Lom. „Ale bylo to dvousečné, protože mě lidé začali ztotožňovat s Dreyfusem.“ Jeho syn Alec po otcově smrti řekl listu Daily Mirror, že Lom nechtěl zůstat uvězněný v jediné roli a přechod ke komedii si skutečně užíval.
Domovem mu zůstala Praha
Britské občanství přijal v roce 1947, ale novináři ho nikdy nenazývali britským hercem, vždy připomínali jeho český původ. Sám to vnímal stejně. Do Prahy se mohl svobodně vrátit až po roce 1989 a od té doby se sem vracel pravidelně. Plynulou češtinu si udržel až do vysokého věku. V roce 1992 natočil v Praze pro Českou televizi skeč se svou nejslavnější postavou, později ho český ministr kultury ocenil medailí Artis Bohemiae Amicis a v roce 2006 předával ceny na galavečeru Českého lva. „Byl to velice milý, inteligentní člověk, který mě zaujal nejen tím, jak hrál, ale také tím, jak moc miloval svoji zemi,“ vzpomínal Petr Vachler, ředitel České filmové a televizní akademie. Napsal historický román o Christopheru Marlowovi i knihu o francouzském lékaři, který vynalezl gilotinu. O psaní říkal, že ho baví víc než hraní: „Když píšu, nikdo se na mě nedívá. Je to strašná věc, být sledován, ať publikem, nebo kamerou.“
Herbert Lom zemřel 27. září 2012 ve spánku ve svém domě v londýnské čtvrti Camden Town. Bylo mu pětadevadesát let. O jeho smrti informovala média po celém světě. Málokdo ale tušil, jaký příběh za tím jménem stojí. Odešel z Prahy s obrazem pod paží, přišel o přítelkyni už na hranici v Doveru, vysílal válečné zprávy z londýnského rozhlasového studia a nevěděl, zda jeho rodina přežila. Amerika ho odmítla a komunistický režim mu léta komplikoval návraty domů. Přesto se stal jedním z nejpopulárnějších herců své generace. Do konce života se nepřestával představovat jako Čech žijící v Británii.
