Článek
Skoro tři čtvrtě hodiny seděla paní Barbora v roce 1979 naproti třem lidem, kteří měli rozhodnout, jestli smí ukončit těhotenství. Radili se šeptem přímo před ní a ona jim zkoušela odezírat ze rtů, ale marně. Na klíně jí přitom ležel vyplněný dotazník s předtištěnými otázkami, u nichž se odpovídalo pouhým ano, nebo ne. Nakonec jí chladným, povýšeným tónem oznámili výsledek: „My jsme se tedy usnesli, že vám to schválíme.“ Barbora je krycí jméno jedné z žen, které svou zkušenost svěřily badatelce Markétě Kaňákové.
Komise rozhodovala místo ženy
Zákon přijatý na konci roku 1957 umožnil legální interrupce také ze sociálních důvodů. Od roku 1958 komise podle nových pravidel posuzovaly tyto žádosti. Ze zdravotních důvodů mohly ženy zákrok podstoupit už dřív, kdežto ty, které chtěly těhotenství ukončit kvůli bytové, rodinné nebo finanční situaci, často hledaly nelegální cestu. Ta bývala nebezpečná. V letech před přijetím zákona umíralo kolem padesáti žen ročně na následky neodborně provedeného potratu a nový zákon tomu měl učinit přítrž. Rozhodnutí o ukončení těhotenství přesto nedostaly do rukou samy ženy. Socioložka Radka Dudová upozorňuje, že nešlo o výsledek tlaku ženského hnutí jako na Západě, ale o byrokratické rozhodnutí, které vzešlo ze sovětského vzoru a z potřeby zapojit ženy do práce.
Po potvrzení těhotenství podávala žena písemnou žádost a čekala na předvolání před příslušnou komisi. Ta byla tříčlenná a rozhodovala, zda žádosti vyhoví. Zpočátku v ní zasedali dva zdravotničtí pracovníci a jedna laička, podle předpisu „zkušená žena, která požívá důvěry a dobrého jména“, jmenovaná okresním národním výborem. Vládní nařízení z roku 1962 složení změnilo. V komisi zůstal jediný gynekolog. Zbylá dvě místa připadla zástupci národního výboru a pracovníkovi péče o rodinu. Tuto funkci často zastávala žena z výboru žen. Nejvíc se v řadě komisí vyptávaly laické členky, takzvané „ženy z lidu“, zatímco lékař, formálně nejkvalifikovanější člen, zůstával spíš stranou.
Vyzpovídané ženy se shodly, že se jim členové komise vůbec nepředstavovali. Žádost podávala, před komisi předstupovala a poplatek platila jen žena, muž zůstával zcela v pozadí. Sazba se pohybovala od dvou set do osmi set korun a Olga i Barbora ji braly jako pokutu. Barboře ji snížili ze čtyř set korun na dvě stě, Olga zaplatila tři sta. Jeden z lékařů popsal, že nejvíc platily bezdětné ženy a ty, které čekaly dítě s jiným partnerem, zatímco u třetího dítěte sazba klesala. V čekárně sedávaly ženy s občanskými průkazy v ruce, než na ně přišla řada. Paní Jitka vzpomínala, že výsledek předchozího jednání se dal poznat už podle výrazu ženy, která vyšla ze dveří. Některé plakaly, jiné odcházely s vítězoslavným úsměvem.
Výslech před cizími lidmi
Rozebírání vlastního soukromí vnímaly ženy jako ponižující a nedůstojné. Zprávy Státní populační komise z konce šedesátých let si stěžují na detailní vyptávání na okolnosti početí, na konfrontaci partnerů i na moralistní kázání. Gynekolog Karel Vácha v roce 1968 mluvil o nedůstojném jednání komisí, v nichž se probíraly nejosobnější věci žen i mužů a kde si žadatelky musely vyslechnout poučování a soudy o tom, zda jim bude, či nebude vyhověno. Dobové zprávy zachytily i případy depresí nebo pokusů o sebevraždu po zamítnutí žádosti.
Historička Kateřina Lišková upozorňuje, že pro řadu žen bylo obtížné mluvit o intimních věcech před cizími lidmi. Na malých městech bývalo ještě horší předstoupit před někoho, kdo je osobně znal. Do komisí totiž začátkem šedesátých let přicházely ženy z národních výborů s představou, že „žena z lidu“ nejlépe poradí druhé ženě. Místo toho ale žadatelky jednání popisovaly spíš jako pokořování než pomoc.
Délka řízení závisela na tom, do jaké škatulky žadatelka spadla. Podle jednoho z přísedících gynekologů se jednoznačné případy odbyly za čtyři až pět minut, ty spornější trvaly deset až patnáct. Matce šesti dětí prý žádost jen sepsali a dál se už na nic neptali. Kdo se odvolával na znásilnění, musel doložit policejní hlášení a vyšetřování, samotné tvrzení nestačilo. Paní Lada měla naopak za to, že ženy starší třiceti let procházely komisí téměř jistě.
Na papíře měly komise ženám pomáhat a nabídnout jim jinou cestu než potrat. Paní Barbora popisovala, jak jí členky nabídly stipendium a přesvědčovaly ji, že její byt s kuchyní a jedním pokojem není tak neúnosný a že znají mnohem horší poměry. Žádnou pomoc nevyužila, stejně jako ostatní vyzpovídané ženy, které byly rozhodnuté už předem.
Ošuntělé šaty a falešní otcové
Ze zdravotních důvodů žádala jen asi pětina žen. U ostatních rozhodovala tíživá sociální situace. Nejčastěji přicházely matky tří a více dětí, dále neprovdané ženy a rodiny v bytové či finanční tísni. Jelikož právě nepříznivá situace o výsledku rozhodovala, mnohé žadatelky se do ní záměrně stylizovaly. Paní Lada si kvůli návštěvě komise půjčila nejošuntělejší šaty, jaké vůbec sehnala. „Bez klobouku, rukaviček a hezkých šatů jsem nedala ani ránu, ale teď jsem musela předstírat, že na to nemám,“ vzpomínala. Paní Barbora si pod ošklivý kabát schovala odrbané džíny a před lékařem vylíčila sáhodlouhý příběh, aby ze sebe, jak sama přiznává, udělala sociální případ.
Komise si mohla partnera předvolat, nechat ho podepsat, že jsou důvody v žádosti pravdivé, a při případné konfrontaci ho usvědčit ze lži. Některé žadatelky si proto ke komisi braly falešné otce. Nejdál v tom zašla žena vystupující pod jménem Mirka. V roce 1975 si před komisi přivedla kamaráda Julia, který předstíral, že je otcem dítěte a že svedl mladou dívku. Svůj hippie styl vyměnila za uhlazený kostýmek, Julius žvýkal žvýkačku a hrál zhýralého svůdníka. Komise mu vyčinila a Mirku litovala, protože svobodná matka nezapadala do tehdejší představy ideální socialistické rodiny, kterou tvořili otec, matka a dvě děti. Povolení k zákroku Mirka dostala. Jiná žadatelka, Anna, si obstarala potvrzení od známého psychiatra a komise už nic dál nezkoumala.
Paní Barbora měla za to, že členky komise jejich přikrášlování tušily, ale neuměly ho dokázat. Jak uvádí Lišková, přerušení nakonec komise povolovaly zhruba v pětadevadesáti procentech případů. Ačkoliv Alena Wagnerová narazila v sedmdesátých letech na ženy, kterým komise nevadily, hlasitější byla kritika. Stížnosti čtenářek i dobové odborné zprávy označovaly praxi za nedůstojnou a volaly po jejím zrušení.
Miniinterrupce urychlily konec komisí
Pochybnosti o smyslu komisí sílily už od šedesátých let. Pražský tým pod vedením Zdeňka Matějčka proto porovnal dvě stě dvacet dětí, jejichž matkám komise potrat dvakrát zamítla, se stejně velkou skupinou dětí z plánovaných těhotenství. Při narození se jejich zdraví nelišilo, později si ale vedly hůř ve škole, obtížněji nacházely místo mezi vrstevníky a cítily menší zájem matek. Výzkum tím zpochybnil představu, že přísné komise plodí „zdravou populaci“. Praxi nakonec dohnal i vývoj medicíny. Šetrnější miniinterrupce vyžadovaly co nejkratší dobu od početí k zákroku a na dlouhé úřadování nezbýval čas.
Zákon z roku 1986 komise zrušil. Od 1. ledna 1987 mohla žena o přerušení do dvanáctého týdne požádat sama a o jejím těle už nerozhodoval nikdo cizí. Skoro třicet let přitom komise ve většině případů nakonec řekly ano. Nejdřív ale musela žadatelka probrat své nejintimnější poměry se třemi lidmi u stolu.
