Článek
U kolejí v Nižboru stojí dřevěný sklad z konce devatenáctého století. Za výčepem z rezavého, nýtovaného spodku staré vagónové budky stojí Tomáš Hanák. Servíruje pivo, vítá hosty a občas se zahledí na koleje před výlohou. Restaurace se jmenuje Zastávka a její vznik byl podle Hanáka doslova posedlostí.
„Děda byl ajznboňák, mám rád vlaky, koleje, romantiku, zašlé časy. V Nižboru stál temný chátrající krasavec, tak jsem ho koupil. Lákala mě představa sedět jednou ve starém dřevěném skladu u kolejí, pít pivo nebo kafe a jen zevlovat.“ Cesta sem trvala roky a jednoduchá rozhodně nebyla.
Narodil se v roce 1957 v Kremnici. Závodně vesloval a dotáhl to až do reprezentace Československa. Potom nastoupil na Vysokou školu ekonomickou, kde studoval zahraniční obchod, ale dlouho tam nevydržel. Z politických důvodů ho vyhodili poté, co vezl stopem kopii Charty 77 a řidič nákladního auta ho udal Státní bezpečnosti. Následovalo nepříjemné vyšetřování v Táboře a konec vysokoškolských ambicí. Pak pracoval jako dělník u státního rybářství a osvojil si tam i základy zednické práce, později jako skladník, číšník, loutkoherec a asistent režie. Tyhle zkušenosti se mu později hodily na jevišti i před kamerou.
Divadlo Sklep a divoká léta
Ke konci sedmdesátých let se Hanák dostal do Divadla Sklep. Odtud vedla cesta k filmům, které ho později proslavily. Spolu s Davidem Vávrou a Milanem Šteindlerem tvořil jádro Pražské pětky, generace, jež na filmové plátno přenesla poetiku divadla Sklep plnou absurdity, recese a syrového humoru. Filmy jako Bony a klid, Kopytem sem, kopytem tam, Pražská pětka, Díky za každé nové ráno, Pasti, pasti, pastičky nebo Cesta z města patří k rolím, s nimiž si diváci Hanáka dodnes spojují.
Natáčení s Věrou Chytilovou patřilo k zážitkům, na které Sklepáci dodnes vzpomínají. Hanák do filmu Kopytem sem, kopytem tam hrát nechtěl, věděl o její pověsti drezérky herců a brzy pochopil proč. „Nám, nezkušeným hercům, dávala hodně do těla,“ řekl.
Herci přiznali, že po natáčení pili téměř každý večer. „To, co jsme točili, to jsme i prožívali. To bylo v době, kdy jsme ještě neměli žádné zdravotní potíže a neměli ještě tzv. potíže s alkoholem,“ řekl Milan Šteindler. Hanák k tomu dodal: „Budit ráno herce v interhotelu Pupp a najít je ve stavu, že jeden má nohy zastrčené do lednice a druhý spí v koupelně a nejsou ničeho schopni, to radosti do práce nepřidá.“ V té době žil sedm let s Terezou Kučerovou, dcerou režisérky Věry Chytilové, s níž měl dceru Annu.
Tři měsíce v Apolináři
Přestával dostávat práci, protože opakovaně nesplnil podmínky angažmá, a peníze začaly docházet. Jednou se při natáčení role Jánošíka nedokázal ani udržet v sedle. Pak přišlo rozhodnutí, které sám později popsal s typickou sebeironií. „Řekl jsem si: Půjdu se na chvíli uklidit do apolinářské léčebny. Tam se osprchuji, dají mi najíst a já pak zase vypadnu pít.“ Po prvním týdnu ale zjistil, že nesmrdět, být umytý, voňavý a najedený je vlastně docela příjemné, a tak v léčebně vydržel celé tři měsíce. Přiznal, že v dobách kocovin býval na děti hrubý. „Udělal jsem věci, za které se budu stydět asi do smrti,“ řekl.
Před posledním rozloučením s Karlem Schwarzenbergem na Pražském hradě, 2023
Seriály ho mezitím proslavily natolik, že ho lidé poznávali téměř všude. „Můj obličej je díky seriálům tak známý, že si nemohu nikde jen sednout a pozorovat. Hned mě někdo vyfotí na mobilní telefon. Sedím v restauraci a žena od vedle zvedne mobil a udělá cvak.“
Záchrana krásy před šrotem
V Nižboru, kde Hanák roky žil, stál starý drážní sklad z konce devatenáctého století, temný a chátrající. Hanák ho koupil. To, co následovalo, trvalo bezmála pět let a sám říká, že z toho málem dostal infarkt. Nejprve papírování, povolení a projekty, pak dva roky v montérkách, při nichž brousil, natíral, řezal a nosil materiál. S partou z Nižboru objížděli šrotiště a staré odstavené vagony po celých jižních Čechách. Vojenské vagony natřené na zeleno rozbrousili a přivezli z nich okna, dveře, kliky i mosazné armatury. Starý dobytčák z Rakovníku se jedné noci objevil na kolejích v Nižboru, protože ho železničáři ze sympatií k projektu přivezli, i když technicky po trati jet nesměl. Váha z padesátých let, semafory, průmyslové lampy, staré rozviklané židle i strmé dřevěné schodiště ze Žihle, kde se točila Cesta z lesa.
„Šlo to postupně. Když se mi podařilo tuhle ruinu drážního skladu z konce devatenáctého století zachránit, nevěděl jsem, co s tím. Ale pak jsem si řekl jako abstinující alkoholik… Ale jó, uděláme z toho hospodu.“ Jednou v noci přivezli starý vagon a Hanák se rozhodl obnovit zašlé dřevo ručně smirkovým papírem, protože se bál, že silný proud tlakové myčky by poškodil konstrukci. Do dvou, někdy až do tří ráno brousil ve tmě a ani si nevšiml, jak daleko to zašlo. „Z toho se pak stane posedlost,“ říká. Ministerstvo pro místní rozvoj odmítlo přispět byť jen dvaceti tisíci korunami na řemeslníky. Hanák později říkal, že se na něj vykašlali, a byl nakonec rád, že to dokázal bez nich. Manželka Bára ty roky vydržela, ačkoli tomu z okolí skoro nikdo nevěřil.
Zastávka dnes funguje jako restaurace s jídlem z domácí kuchyně, bez televize a bez hlasité hudby. Výletníci tu přespí ve starém vagonu a pivo si položí na keramický tácek na starém umakartovém stole. „Hosté se ocitnou v jiné době. A já jim budu zas a znova říkat, jak je rez krásná,“ říká Hanák. „Já jsem byl hospodský vlastně dřív než herec.“
