Článek
Březen 1942. Z nádraží v Popradu vyjíždí vlak plný mladých Slovenek směrem do Polska. Ve stísněných dobytčích vagónech sedí 997 dívek a svobodných žen, mezi nimi i dvacetiletá Helena Citrónová z Humenného. Slovenská vláda za každou z nich inkasovala 500 říšských marek. Slibovali jim výnosnou práci v zahraničí, místo toho je čekal koncentrační tábor Osvětim–Březinka. Její otec v Humenném učil a rodina byla součástí místní židovské obce. Helena měla starší sestru Rózu, která se vrátila z Palestiny zpět do Československa, a bratra.
Vlak dorazil do cíle 26. března 1942. Koncentrační tábor ještě nebyl plně vybudován a mladé ženy se staly první pracovní silou, která ho vlastníma rukama stavěla. Helena byla zpočátku přidělena na nejhorší možnou práci venku. Musela pomáhat s demolicí budov v táboře. Jedna z vězenkyň později popsala, že hned v prvních dnech několik dívek zahynulo, když na ně spadly části zdí. Helena věděla, že těžkou venkovní práci dlouhodobě nevydrží. Riskantním podvodem se jí podařilo dostat do skladu zvaného Kanada. Byla to obrovská tovární hala, kam přiváželi věci po deportovaných. Vězenkyně tam pracovaly pod střechou a nemusely na venkovní práce. Helena tady třídila kabáty, boty a osobní předměty zavražděných.
Písničkou k srdci esesáka
V září 1942 oslavil své narozeniny jeden z místních dozorců. Dvacetiletý Franz Wunsch byl mezi vězni známý jako brutální bijec, náladový a nevyzpytatelný. Ten den si přál, aby mu některá z vězenkyň zazpívala k narozeninám. Vybral si Helenu Citrónovou. Stála před ním vyděšená, ale snažila se nevypadat slabě. Zazpívala jediný německou píseň, kterou znala ze školy. Jmenovala se Liebe war es nie, česky Láska to nebyla. Od prvního okamžiku, kdy Franz uslyšel Helenin hlas, se do ní zamiloval. „Raději bych zemřela, než abych byla s někým z SS,“ popsala Helena své první reakce. Mladý dozorce jí neposílal jen milostné vzkazy. Tajně jí dával jídlo a drobné dárky a díky svému postavení ji chránil před tresty. Helena jeho pozornost zpočátku odmítala s odporem, protože to byl muž, který měl na svědomí smrt nevinných lidí.
Vztah mezi esesákem a židovskou vězenkyní byl přísně zakázán a za podobné provinění hrozila smrt oběma. Přesto Franz riskoval a snažil se Heleně ukázat, že jeho city jsou upřímné. Helena však zůstávala zdrženlivá. Věděla, že kolem ní umírají tisíce lidí a Franz Wunsch patří mezi ty, kteří je posílají na smrt. Jednou si ji Franz pozval do své kanceláře a požádal ji, aby mu ostříhala nehty. Chtěl ji mít blízko u sebe a pozorovat její tvář. Helena tuto ponižující žádost odmítla. Franzovo ego to neuneslo a vytáhl na ni zbraň. Podívala se mu do očí a klidně řekla, ať vystřelí. Franz zbraň schoval a nechal ji odejít.
Helena mezitím přišla o téměř celou rodinu. Rodiče skončili v plynové komoře a její bratr po neúspěšném pokusu o útěk z tábora spáchal sebevraždu. V říjnu 1944 se Helena dozvěděla, že do Osvětimi deportovali i její sestru Rózu s manželem a dvěma malými dětmi. Všichni čtyři byli určeni rovnou do plynové komory. Helena porušila zákaz vycházení a rozběhla se ke krematoriu. Věděla, že riskuje život, ale nemohla je nechat odejít bez jediného pokusu je zachránit.
Hlavní brána vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka
Franz ji dostihl těsně před krematoriem. Předstíral, že ji chce potrestat za porušení zákazu vycházení, ale ve skutečnosti chtěl vědět, co se děje. „Řekni mi rychle, jak se tvá sestra jmenuje, než bude pozdě,“ zašeptal. Helena mu řekla jméno a dodala, že Róza přišla se dvěma malými dětmi. Franz odpověděl: „Děti, to je jiné. Děti tady nemohou žít.“ Pak odběhl ke krematoriu. Franz Wunsch našel Rózu už na rampě před vstupem do plynové komory. Prohlásil, že tato žena pro něj dříve pracovala a že ji potřebuje. Využil svého postavení a stáhl ji ze seznamu určených k okamžité smrti. Rózu zachránil, ale její dvě malé děti a manžel zamířili do plynu. Róza se zhroutila, ale přežila.
Franz tím pro ni riskoval vlastní život. Kdyby ho někdo udal za protežování Židovky, skončil by sám před popravčí četou. „Postupem času přišla chvíle, kdy jsem ho skutečně milovala. Riskoval pro mě život víc než jednou,“ svěřila se Helena mnohem později. Ostatní vězeňkyně jí jejich vztah záviděly. Jedna z vězenkyň v baráku řekla: „Kdyby mě Wunsch uviděl dřív než tebe, byl by se zamiloval do mne.“ Jejich vztah zůstal platonický. Vyměňovali si pohledy, občas něco zašeptali nebo si předali lístek. Nic víc si dovolit nemohli. Příslušník SS se několikrát pečlivě rozhlédl, než Židovce potichu řekl: „Miluji tě.“ Nakonec je někdo udal. Franz měl problémy s nadřízenými, ale dokázal se z nich vykroutit.
Como un Nazi Soldado de SS va y amar una Judía? #HelenaCitronova #FranzWunsch pic.twitter.com/DY7mTDUty2
— I rarely use X 🥰 (@HiroHitopeep) April 7, 2023
V lednu 1945 se sovětská armáda blížila k Osvětimi. Nacisté začali tábor likvidovat a 60 000 vězňů nahnali na pochod smrti. Helena a Róza byly mezi nimi, oblečené jen v tenkých hadrech a dřevácích vycpaných novinami. Těsně před odchodem za nimi přišel Franz Wunsch naposledy. Přinesl jim teplé boty a ponožky, bez kterých by pochod jen těžko přežily. Riskoval tím znovu svůj život. Vtiskl Heleně do ruky lístek s adresou své matky a na rozloučenou jí řekl: „Moc jsem tě miloval.“ Helena lístek zahodila. Věděla, že už se nikdy neuvidí. Franz odcházel na frontu a obě ženy se vydaly na pochod smrti. Přežily ho a v květnu 1945 je osvobodila Rudá armáda.
Setkání u soudu po 27 letech
Helena a Róza se po válce vrátily na Slovensko, ale nikoho tam už nenašly. Všichni jejich blízcí byli mrtví a nic je tam nedrželo, proto v červenci 1945 odešly do tehdejší Palestiny, pozdějšího Izraele. Helena si změnila jméno na Zippora Tahori, provdala se za vojáka izraelských obranných sil Davida Tahoriho a společně vychovali dvě děti. Franz Wunsch se mezitím usadil ve Vídni a přes Mezinárodní pátrací službu Červeného kříže Helenu vypátral. Psal jí dopisy, na žádný z nich už ale odpověď nepřišla. Nakonec své pátrání vzdal, oženil se a založil rodinu. Zlom přišel v roce 1972, kdy stanul před regionálním trestním soudem ve Vídni. Byl obviněn z účasti na vraždách velkého počtu lidí v plynových komorách Osvětimi-Březinky i z osobních vražd jednotlivých židovských a polských vězňů. Soudní spisy čítaly deset svazků a spolu s ním byl souzen i další rakouský dozorce Otto Graf. Franzova manželka se v zoufalství obrátila na Helenu s prosbou, aby přijela svědčit v jeho prospěch. Helena dlouho váhala. Po sedmadvaceti letech měla znovu stanout tváří v tvář muži, který jí zachránil život. Nakonec souhlasila.
Když vstoupila do soudní síně ve Vídni, poprvé po letech se na sebe podívali. Oběma bylo kolem padesáti let. Helena svědčila, že jí a sestře Róze zachránil život a že jí pomáhal přežít hrůzy tábora. Současně ale uvedla, že byla svědkem jeho brutality vůči jiným vězňům. Během celé výpovědi se mu vyhýbala pohledem. Její svědectví sehrálo roli, ale rozhodující bylo, že většina jeho zločinů už spadala pod promlčecí lhůtu. Franz Wunsch byl 27. června 1972 osvobozen a propuštěn. Už se nikdy neviděli.
Helena Citrónová prožila v Izraeli dlouhý život. Zemřela v Tel Avivu 4. června 2007 ve věku čtyřiaosmdesáti let. O necelé dva roky později, 23. února 2009, zemřel ve Vídni i Franz Wunsch. Bylo mu šestaosmdesát let. O jejich příběhu se začalo mluvit až po desetiletích. V roce 2003 se objevil v izraelském dokumentu Láska v Osvětimi a o dva roky později natočila BBC dokument, v němž Helena poprvé veřejně promluvila o svém vztahu s esesákem. Izraelská režisérka Maya Sarfaty natočila o jejich vztahu film Láska to nebyla, který získal studentského Oscara. Thajský skladatel S. P. Somtow z příběhu vytvořil operu a uvedl ji v Bangkoku. Po procesu Franz Wunsch řekl: „Touha změnila mé brutální chování. Zamiloval jsem se do Heleny Citrónové a to mě změnilo.“
