Článek
Tam, kde se dnes pasou ovce a děti jezdí na letní tábory, stával za okupace koncentrační tábor Hradištko. Šlo o pobočku Flossenbürgu. Dochovala se pouze dřevěná budova bývalé marodky a kámen s nápisem. Před válkou si zde movitější lidé z Prahy stavěli vily. Dnešní chatařská oblast už jen málo připomíná, co zde vězni zažívali.
Lucie Hašková je místní knihovnice, dlouhodobě shromažďuje vzpomínky a výpovědi těch, kteří pobyt v Hradištku přežili. „Vězni, kteří sem přišli z Buchenwaldu a Flossenbürgu, říkali, že podmínky byly horší než tam.“ Čtrnáctého března 1942 vydali Němci první nařízení o vystěhování. Oblast mezi Vltavou a Sázavou až po Benešov a Sedlčany měla sloužit jako obří vojenské cvičiště pro jednotky SS. Šlo o největší cvičiště, jaké kdy na českém území vzniklo, čtyři sta čtyřicet kilometrů čtverečních.
Vystěhovávání pokračovalo v pěti etapách až do roku 1945. Podle tehdejších pramenů byla od roku 1942 do roku 1945 vysídlena tři města a více než 175 vesnic. O domov přišlo třicet tisíc lidí a mnozí se po válce neměli kam vrátit. Jejich domy byly zničeny.
Vyprázdněnou oblast začali Němci využívat pro vojenské účely. Prvního července 1942 tam vznikla ženijní škola SS, první vojenská škola na novém cvičišti. Založil ji Willy Boden a vedením byl pověřen Emil Klein. Škola potřebovala ubytování, sklady, dílny, učebny, nemocnici i jízdárny. „Honosné vily obsadili důstojníci, pro frekventanty byly postaveny teskobaráky.“ Teskobaráky připomínaly baráky v koncentračních táborech. Na mostech ve Štěchovicích a Pikovicích byly závory a u nich stálá stráž.
Velitel ženijní školy SS v Hradištku Emil Klein
Z pracovního tábora se stal koncentrák
Na podzim 1942 tu Němci postavili pracovní tábor. Zavírali sem Čechy, kteří odmítali totální nasazení do Německa nebo odtamtud utekli. Vězni pracovali na stavbě silnic, střelnic a ubytoven. Táborem prošlo asi čtyři a půl tisíce lidí. Místní rodák Vladimír Michálek, kterému tehdy bylo deset let, si je pamatuje. „Viděl jsem je při práci na cestě. Byli zubožení a hlídali je vojáci SS.“
V listopadu 1943 dorazil do Hradištka první transport se sedmdesáti vězni z Flossenbürgu. Další přijel 24. listopadu a potom 24. prosince. Do konce roku 1943 tam bylo 191 německých vězňů. V březnu 1944 dorazilo ještě 325 politických vězňů z Francie, Španělska, Itálie, Polska a Ruska. Kapacita tábora byla asi pět set lidí. Velitelem se stal Alfred Kus, který tábor rozšířil o strážní věže, kuchyň, marodku a nový barák.
Jean Ménez, francouzský vězeň z Hradištka, později řekl: „Po Buchenwaldu a Flossenbürgu se tento lágr zdál být malý, ale podmínky byly horší.“ V táboře stály dva dřevěné baráky, kuchyň, sklad a marodka. V rozích byly strážní věže a kolem natažené dvojité dráty s ostny. Hygiena byla téměř nemožná. Vodu přiváželi v cisterně především na vaření polévky a každý den stavěli před blok dvě kádě s padesáti litry vody. Další vězeň, Jean Geoffroy popsal ranní mytí: „Ráno se spěchalo opláchnout v kádi, kde se mylo sto padesát mužů.“ Někteří tam smrkali, jiní plivali a na poslední zůstávala jen zčernalá lepkavá voda. Jídla bylo málo. Ráno bochník chleba pro čtyři lidi, ke konci války pro deset. Večer řídká polévka. Práce trvala deset až dvanáct hodin denně, šest dní v týdnu. Vězni budovali cesty, kanalizace, střelnice a kopali zákopy, v zimě i v horku.
Improvizace místo ošetření
Marodkou byla dřevěná budova, která dnes stojí v osadě jako chatka. Lucie Hašková se setkala s bývalým vězněm Edmondem Puletem, když mu bylo pětadevadesát let. Řekl jí, že „když měl zánět v uchu, propíchli mu ho sirkou“. Zánět na noze mu otevřeli nožem a jizva mu zůstala dodnes. V táboře neexistovala žádná péče, ošetřování nahrazovala improvizace a vězni umírali na infekce, vyčerpání nebo zavšivení. Na konci války pak v marodce zabíjeli ty, kteří už nemohli chodit. „Nepohyblivé vězně zabíjeli smrtícími injekcemi.“ Těla mrtvých odváželi do pražského krematoria ve Strašnicích.
Velitel ženijního praporu SS Erwin Lange rozhodl na jaře 1945 o likvidaci vězňů. Pod záminkou vymyšlené vzpoury nechal připravit masakr. Devátého, desátého a jedenáctého dubna 1945 se vězni vydali ráno do práce na kopání protitankových zákopů. Hlídky z SS je v těch dnech na cestě několikrát zastavily a začaly do nich střílet.
Václav Oktábec to tehdy sledoval z lesa. V rozhovoru pro Radiožurnál popsal, jak Němci stříleli z kulometů do zajatců a ty, kteří zůstali ležet, doráželi ranou z pistole do hlavy. Uvedl, že to byl pro něj otřesný zážitek. Během tří dnů zavraždili osmačtyřicet mužů. Svědky byli čeští lesní dělníci, kteří podali stížnost. Akce byla zastavena, jenže desítky vězňů už v lesích ležely mrtvé. Jeden z dělníků vyryl na místě masakru do kůry stromu kříž. Dodnes je tam patrný.
Pomník masakru vězňů u Hradištka
Transport smrti osvobodili až v Kaplici
26. dubna 1945 tábor definitivně rozpustili. Jednadvacet vězňů, kteří nebyli schopni transportu, zabili injekcemi. Ostatní se vydali pěšky do Měchenic. Během pochodu umírali další a sto až sto padesát jich hlídky zastřelily. V Měchenicích čekali dva dny v dobytčích vagonech a vlak postupně sbíral vězně z okolních poboček.
Prvního května zastavil transport na nádraží v Olbramovicích. Velitel jednotky SS Friedrich Wilhelm Graun nechal rozestavět kulomety a vydal rozkaz k palbě, která podle svědectví trvala dvacet minut. Účastnila se jí i jeho manželka. Z vězňů zůstalo po cestě osmdesát dva mrtvých. Transport osvobodili povstalci, železničáři a vojáci 2. divize ROA až osmého května u Kaplice.
Z tábora zůstala jediná budova, bývalá marodka, která dnes stojí v zahrádkářské osadě jako chatka. V trávě je patrná podezdívka po oplocení. Jeden z domů stojí na základech bývalé kuchyně a dochovala se i část cesty, kterou vězni vydláždili kameny. Na rozcestí u výjezdu z obce stojí pamětní kámen s kamenem z apelplatzu ve Flossenbürgu. V roce 2012 zpřístupnila Lucie Hašková naučnou stezku, která vede kolem obou pomníků. Každý rok se tam koná pietní akt.
Pomník a informační tabule na místě bývalého koncentračního tábora
Lucie Hašková vzpomíná: „Můj děda říkal, že naproti nám stál koncentrák, ale nikde jsem se o něm nedočetla.“ Proto začala pátrat. V roce 2021 se ozvali první příbuzní španělských vězňů. Po osmdesáti letech se dozvěděli, co se stalo jejich dědem nebo strýcům. Málokdo dnes ví, že právě tady stával koncentrák s horší pověstí než Buchenwald.
