Článek
Pohled do objektivu a jemný pohyb ruky u buřinky stačily. Otto Šimánek v elegantním obleku s bílým karafiátem v klopě dokázal děti zaujmout bez jediného slova. Vystačil si s gesty a mimikou. Narodil se 28. dubna 1925 za neobvyklých okolností. Jeho matka jela z nedalekých Stajišť nakupovat do Třeště na koňském povoze. Třesení při jízdě vyvolalo předčasné porodní bolesti a malý Otto se narodil přímo na pultě místní lékárny mezi sklenicemi a léky. Otec vyrůstal v rodině kováře, matka byla dcerou hajného. Kromě Otta vychovávali ještě staršího syna Jaroslava.
Rodina se později přestěhovala za prací do pražského Karlína. Otec získal místo vrátného v továrně a matka vypomáhala v domácnosti. Otto se od dětství zajímal o divadlo, ale rodiče měli o jeho budoucnosti jiné představy. Za druhé světové války se proto vyučil v karlínské Tesle elektromechanikem. Práce mezi stroji ho ale nenaplňovala. Ve volném čase hrál v ochotnickém souboru Dělnické besedy a pokračoval v něm i po válce, stále jako amatér. Až setkání s hercem a principálem Jindřichem Plachtou mu otevřelo cestu k profesionálnímu divadlu. Plachta v mladém elektromechanikovi rozpoznal talent a vzal ho do svého Divadla pod Plachtou. Otto Šimánek pak postupně sbíral zkušenosti v profesionálních souborech. Sedm let působil v Divadle pracujících ve Zlíně, jednu sezónu strávil v Ostravě. V roce 1958 zakotvil v Městských divadlech pražských, kde zůstal více než tři desetiletí až do důchodu.
Pohybové nadání měl vrozené, ale věnoval se mu systematicky a cíleně. Studoval pantomimu do nejmenšího detailu, zkoušel, opakoval a ladil jednotlivá gesta. Na konci padesátých let působil v Ostravě jako pohybový poradce při inscenaci Největší z pierotů. Později vyučoval pantomimu na Pražské konzervatoři a na DAMU, mezi jeho žáky patřil i Petr Čepek. František Kožík pro něj napsal dramatizaci románu o životě francouzského mima Jeana Gasparda Debureaua. Otto Šimánek v roli klauna Debureaua na jevišti zaujal režiséra Jindřicha Poláka, který hledal herce schopného pracovat výhradně s pohybem a gestem. Šimánek této představě odpovídal.
Pan Tau
Scénárista Ota Hofman a režisér Jindřich Polák připravovali koprodukční projekt tehdejšího Československa, Rakouska a Západního Německa. Hledali postavu, která bude blízká dětem a zároveň obstojí ve světě dospělých. Počítali s tím, že nebude mluvit, aby se vyhnuli jazykovým verzím. Otto Šimánek roli přijal a postupně natočil třicet tři dílů seriálu a tři celovečerní filmy. První řada získala cenu na festivalu v Benátkách, druhá v Monte Carlu. Pan Tau vystupoval jako muž v elegantním obleku s buřinkou, deštníkem a bílým karafiátem. Spoléhal na gesta a mimiku a řešil situace bez slov. Seriál se vysílal doma i v zahraničí a přinesl Šimánkovi roli, se kterou si ho diváci spojovali po zbytek kariéry. Sám s nadhledem říkával, že měl výhodu v tom, že se nemusel učit dlouhé texty.
První manželkou Otto Šimánka byla Hermína Jakešová. Vzali se ve čtyřicátých letech a narodila se jim dcera Alexandra. V rodině byl Šimánek zvyklý na pevný řád a měl jasnou představu o výchově, na niž kladl vysoké nároky. Alexandra tak vyrůstala po boku otce, který měl ve všem poslední slovo. Zatímco v práci dokázal působit klidně a vstřícně, doma byl přísný a nekompromisní.
Roztržka s dcerou
V šestnácti letech Alexandra otěhotněla, odešla ze školy a odstěhovala se za svým přítelem. Udělala krok, se kterým její otec zásadně nesouhlasil. Následovala prudká hádka, při níž padla slova, která už nešla vzít zpět. Alexandra odešla z domova a kontakt mezi otcem a dcerou se přerušil. Několik let spolu nepromluvili. Krátce poté Šimánkova manželka Hermína onemocněla rakovinou. Nemoc postupovala rychle a lékaři jí už nedokázali pomoci. Hermína zemřela.
V následujících letech se Otto Šimánek soustředil především na práci. Hrál v divadle, natáčel a učil na konzervatoři, pracovní dny měl pevně rozvržené a program zaplněný. Vztah s dcerou se však ani v této době nepodařilo obnovit. Později se na filmovém place seznámil s kostýmní výtvarnicí a scénografkou Ludmilou Muchovou, která byla o dvaadvacet let mladší než on. Zpočátku šlo pouze o pracovní spolupráci, postupně se z ní stal partnerský vztah. Vzali se a zůstali spolu až do konce Šimánkova života. Ke smíření s dcerou Alexandrou už ale nedošlo.
Dvakrát přežil, potřetí už ne
Podle své druhé manželky Ludmily Šimánek o své zdraví příliš nepečoval. K lékařům chodil až ve chvíli, kdy už potíže nešlo přehlížet. Poprvé prodělal oboustranný infarkt na chalupě. Podruhé ho zasáhla těžká mozková příhoda. V obou případech se lékařům podařilo jeho stav stabilizovat a Šimánek se vrátil k běžnému životu bez trvalých následků. Zlom přišel o několik let později. U Šimánka byla diagnostikována rakovina a do nemocnice se dostal ve chvíli, kdy už nebylo možné léčbu odkládat. Následovala okamžitá operace a prognózy nebyly příznivé. Jeho stav byl od počátku hodnocen jako velmi vážný.
Ještě během hospitalizace se objevila možnost další léčby v zahraničí. Přítel z Německa nabídl pomoc a kontakt na tamní lékaře, kteří měli s podobnými případy zkušenosti. Podle Ludmily Šimánkové byl připraven přijet do Prahy a zajistit převoz.
„Říkal, že si pro něj jede z Mnichova a že tam mají lékaře, kteří mu mohou pomoct. Měla jsem jen domluvit převoz,“ uvedla později v dokumentu Příběhy slavných.
K převozu už ale nedošlo. V den, kdy měl být realizován, Otto Šimánek upadl do kómatu. Po sedmi dnech v nemocnici zemřel. Bylo 8. května 1992, deset dní po jeho sedmašedesátých narozeninách.
Socha v Třešti
Otto Šimánek se vedle herectví prosadil i jako pedagog a postava Pana Tau, kterou vytvořil, ho provázela po celý profesní život. Vztah s dcerou se mu už ale obnovit nepodařilo. V Třešti mu v roce 2011 odhalili čtyřmetrovou jasanovou sochu od Daniela Stejskala. Postava Pana Tau s typickým pohybem ruky u buřinky stojí na místě bývalé lékárny, kde se Otto Šimánek narodil. Místní cukrárny dodnes prodávají zákusky ve tvaru buřinky a jméno Pana Tau je s městem pevně spojené.
