Článek
Alexandr Bičkov se narodil v roce 1953 v rodině s kriminální minulostí. Jeho příbuzní byli ve čtyřicátých letech poslaní za Stalinovy vlády do vyhnanství v Kostromské oblasti na východ od Moskvy. Alexandr pracoval v lesnictví, oženil se a měl dvě děti. Manželství ale nevydrželo dlouho a po rozvodu musel své bývalé manželce posílat alimenty. V roce 1991 se kvůli tomu ostře pohádal s rodinou i bývalou manželkou, tlak už nezvládl a jednoho dne beze stopy zmizel.
Opustil civilizaci a postavil si chatrč v Kologrivském lesnictví. Naučil se přežívat jako poustevník. Živil se lovem zvěře a kožešiny prodával místním hajným. Zápalky, plechy na střechu či oblečení získával výměnou od obyvatel okolních vesnic a od myslivců, ale jinak se lidem vyhýbal. Protože ho širší okolí celé roky nevidělo, soud ho v roce 1997 prohlásil za mrtvého.
Stal se Lešim, postavou, která děsila celý region
Místní mu říkali Leši podle slovanské mytologické bytosti, lesního ducha, zatímco v médiích si později vysloužil přezdívku Ruský Rambo. Alexandr si vlastníma rukama vyráběl pasti na zvěř. Používal takzvané kulomky, dřevěné pasti na kožešinovou zvěř jako kuny, a také menší smyčky na bažanty a jiné lesní ptáky. Během osmnácti let se v regionu stal legendární postavou. Lidé se ho báli, jeho jménem strašili děti a do školy je nepouštěli samotné.
V médiích si Alexandr Bičkov vysloužil přezdívku Ruský Rambo
Leši občas kradl brambory z polí nebo boty a jiné drobnosti ponechané u domů. Na jeho způsob života měli lidé různé názory. Někteří si stěžovali na jeho pytláctví a krádeže, jiní ale tvrdili, že většina lidí jeho způsob života respektovala. Situace se ale začala vyostřovat na konci devadesátých let minulého století. Když lidé z měst začali vykupovat opuštěné vesnické domy a měnit je na chalupy, Bičkov to vnímal jako zásah do svého území a začal je podpalovat. Přibližně třicet takových domů lehlo popelem. Na úřadech si na něj lidé stěžovali, jenže ty věc neřešily, protože les nebyl považován za obytnou oblast. Policie navíc neměla přímé důkazy a nezasáhla. A i kdyby je měla, zasáhnout se neodvážila, protože se Bičkova bála.
Za ta léta fyzicky zesílil, dokonale se vyznal v lese a vždy měl po ruce nabitou pušku. Jednou dokonce přepadl policistu, který lovil v jeho blízkosti. Držel ho několik hodin v lese, pak ho propustil a zmizel mezi stromy. Jindy do svých pastí chytil tři vládní úředníky a vyhrožoval jim smrtí, pokud se do oblasti vrátí. Rodiče v okolních vesnicích nepouštěli děti samotné a posílali je do školy jen za doprovodu psů. Jedna z místních žen řekla: „Když jste na něj v létě narazili, vypadal tak děsivě, že jste se mu raději vyhnuli.“
V roce 2007 byl les vyhlášen přírodní rezervací a lidem bylo zakázáno tam trvale žít. Bičkovovi se to nelíbilo a zaměstnancům rezervace vzkázal, že pokud uvidí někoho na svém území, všechny zabije. Teprve tehdy se jím začaly vážně zabývat bezpečnostní složky a lesníci několik měsíců sledovali jeho způsob života. Ředitel rezervace Maxim Sinicin řekl: „Všechny nás obtěžoval. Máme tu doktory věd z Holandska, studenty biologie, a mezi nimi běhá chlap se zbraní. Inspektoři byli vyčerpaní z nekonečného boje s jeho pastmi na zvířata a ptáky. Jen je rozbili a on postavil nové, zapaloval domy lesníků.“
Smrt Bičkova
V březnu 2008 vyrazilo k Bičkovu úkrytu šestnáct mužů. Lesníci, policisté a příslušníci jednotky OMON ho měli zatknout a vyvést z území rezervace. Padal hustý sníh a zásahová skupina se přesunovala na sněžných skútrech a lyžích. Mezi členy byli i veteráni z afghánské války, kteří měli zkušenosti s podobnými akcemi. Bičkov je ale včas zpozoroval a schoval se.
Les v Kostromské oblasti, kde Alexandr Bičkov strávil téměř dvacet let mimo civilizaci
Na výzvy, aby se vzdal, odpověděl střelbou. Při přestřelce lehce zranil několik mužů a poté zapálil vlastní dům. V černých oblacích kouře se snažil ukrýt, ale odstřelovač ho zahlédl a střelil přímo do hlavy. Bičkov zemřel okamžitě na místě. Jeden z policistů, Andrej Potemkin, řekl v reportáži televize NTV: „Přepadl nás a řekl jsem mu, aby se vzdal, že mu neublížíme. Zakřičel ‚Nemám co ztratit‘ a začal střílet. Zasáhl dva další a střílel i na mě. Neprůstřelná vesta mi zachránila život.“
Po Bičkově smrti se ale objevily i zcela opačné výpovědi. Fond Občanský verdikt a společnost Memorial poslaly do Kostromské oblasti tým vyšetřovatelů. Podle jejich zjištění část místních tvrdila, že se Bičkova vůbec nebáli a vnímali ho jako laskavého člověka. Jedna z žen, Olga Chlebnikova, řekla: „Byl to dobrý muž, laskavý, neškodný, nikdy nikomu v životě neublížil. Proč ho zabili? Přinášel nám houby, bobule a košíky, které si sám pletl. Bral od nás mléko a my jsme mu dávali staré oblečení, boty, bundy i kalhoty. Přišel, dostal teplé jídlo, čaj a chvíli jsme si popovídaly.“
Oficiální představitelé však tvrzení o Bičkově neškodném chování odmítli. Nikolaj Galkin, velitel jednotky OMON, uvedl: „Člověk se choval neadekvátně. Zahájil palbu na policisty a zranil je. Neměl jsem jako velitel právo riskovat životy svých lidí.“ Vyšetřování jeho smrti bylo ukončeno v červnu 2008. Postup policie byl uznán za zákonný a případ střelby na OMON byl uzavřen, protože Bičkov byl mrtvý.
Po smrti se z Alexandra Bičkova stala postava ruské internetové kultury. Reportáž televizní stanice NTV o jeho smrti s názvem Likvidace Leši se stala internetovým memem. V roce 2018 natočil režisér Andrej Mitjošin krátkometrážní film Sága o Yetimu, inspirovaný jeho životem. Bičkovův příběh dodnes balancuje mezi mýtem, strachem a nejasnou pravdou. Otázkou zůstává, zda byl Bičkov skutečnou hrozbou, nebo jen symbolem odporu vůči systému.
