Článek
Narodila se 27. června 1910 na Smíchově jako Marie Veronyka, po svatbě v roce 1939 dostala jméno Ježková. Její muž se jmenoval stejně jako slavný hudebník Jaroslav Ježek, ale jméno bylo jediné, co měli společného. Pracovala jako prodavačka, později účetní a brusička ve stříbrnictví, nakonec jako soustružnice ve státním podniku Nářadí Vršovice. Během války porodila dvě dcery a žila jako většina žen té doby – práce, domácnost, děti. Když jí bylo pětapadesát, odešla do důchodu. Netušila, že klid, na který se těšila, dlouho nepotrvá.
Milada Ježková jela pražskou tramvají a rozčileně si pro sebe něco povídala. Její hlas a energie okamžitě zaujaly dva mladé muže, kteří seděli opodál. Jaroslav Papoušek s Ivanem Passerem nakonec neodolali a oslovili ji. Zeptali se, jestli by si nechtěla zahrát ve filmu. Milada si myslela, že si z nich dělají legraci. Vysmála se jim, odmítla je a vystoupila, ale lístek s telefonním číslem si nechala v kapse.
Doma o nečekaném setkání vyprávěla dcerám, které ji hned začaly přemlouvat, aby těm mužům zavolala. Milada se dlouho bránila, připadalo jí trapné volat neznámým lidem, kteří ji chtěli vidět před kamerou. O herectví nikdy nestála a neuměla si představit, že by ve svém věku měla začít natáčet film. Nakonec ale přece jen zvedla telefon. Jaroslav Papoušek a Ivan Passer, kteří tehdy psali scénář s Milošem Formanem, na ten hovor čekali. Když uslyšela, kolik si může vydělat, souhlasila. Film se jmenoval Lásky jedné plavovlásky.
První role a film nominovaný na Oscara
Natáčení začalo v roce 1965 a Milada dostala roli maminky Vladimíra Pucholta. Byla to pro ni úplně nová zkušenost, všechno se učila přímo na place. Představitele otce našli tvůrci stejně nečekaně jako ji. Kameraman Miroslav Ondříček přivedl Formana s kolegy do Karlína. Navštívili tetu a strýce jeho manželky, u nichž hledali vhodný byt pro natáčení. Když odcházeli pozdě v noci, bylo rozhodnuto. Strýc se jmenoval Josef Šebánek a brzy se z něj stal další neherec, kterého si diváci zamilovali. Spolu s Miladou Ježkovou vytvořili na plátně obyčejný manželský pár, který působil tak přirozeně, že mu lidé věřili každé slovo.
Film měl úspěch u diváků i kritiků a Lásky jedné plavovlásky brzy získaly nominaci na Oscara. Milada si myslela, že tím to pro ni končí, jenže přišly další nabídky. Miloš Forman ji obsadil do komedie Hoří, má panenko, Jiří Menzel ji chtěl pro Ostře sledované vlaky a Jiří Krejčík jí dal roli ve veselohře Svatba jako řemen. V druhé polovině šedesátých let se objevila v několika filmech, které se staly součástí nové vlny československé kinematografie. Herectví přitom nikdy nestudovala a před kamerou mluvila tak, jak byla zvyklá v běžném životě.
Kolegové později vzpomínali, že si většinou sedla do kouta a trpělivě čekala, až na ni přijde řada. Po natáčení se prostě zvedla a odešla. Nechodila na premiéry ani na večírky po natáčení a rozhovor neposkytla žádný. Před kamerou ale působila naprosto přirozeně a dokázala zahrát stejně přesvědčivě laskavou babičku i protivnou paničku. Filmaři jí většinou jen řekli, co se od ní čeká, a ona to udělala po svém, jednoduše a přesně.
Od Formana k Homolkovým
Po srpnu 1968 a nástupu normalizace Forman s Passerem emigrovali a Jaroslav Papoušek se začal věnovat sérii o rodině Homolkových. Milada ale u filmu zůstala. Režiséři ji obsazovali dál, protože před kamerou působila přirozeně a diváci ji měli rádi. Objevila se v dalších filmech, jako byly Maturita za školou, Na startu je delfín nebo Osvobození Prahy. Téměř každý rok dostala novou roli. Jako pracující důchodkyně si přivydělávala a netušila, že ta největší sláva ji teprve čeká.
Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák ji v roce 1978 obsadili do komedie Kulový blesk. Zahrála si paní Jechovou, napůl dojemnou a napůl otravnou nájemnici, která chtěla po Josefu Abrhámovi ukázat sklep a půdu. „Máte sklep? A mohla bych ho vidět?“ ptala se ve filmu s odzbrojující samozřejmostí. A když se dostali na půdu, přidala: „To je ale pěkná půdička, ta se vám povedla. Tady se mi to bude věšet.“ Její repliky okamžitě zlidověly. A když ve filmu poznamenala: „Máňa říkala, že to není směroplatný,“ vznikla hláška, kterou lidé používají dodnes. Scénu tehdy málem vystřihli. Režiséři se báli, že by mohla vadit prezidentu Husákovi, protože po ní měl následovat záběr na Hradčany. Smoljak s Podskalským nakonec raději vystřihli pražské panorama než Ježkovou a udělali dobře. Právě díky ní se scéna stala jednou z nejznámějších.
Ve filmu Vrchní, prchni! si s Josefem Abrhámem zahrála znovu, tentokrát jako hostka, která falešnému číšníkovi platila za „čočolovou“ polévku. Zdeněk Svěrák později vysvětlil, že výraz pochází z jeho dětství, kdy jako malý říkal čočkové polévce „čočolová“.
O pár let později se objevila v další výrazné roli. V komedii Vesničko má středisková z roku 1985 ztvárnila tetu Hrabětovou, upovídanou a starostlivou ženu, která má pod dohledem Otíka. Původně byla role napsaná pro Stellu Zázvorkovou, ale natáčení se protáhlo a ona musela dát přednost jinému filmu. Milada ji zastoupila a její výkon nakonec patřil k tomu, co si lidé z filmu zapamatovali nejvíc.
Konec před kamerou
Poslední roli si zahrála v roce 1986 ve filmu Antonyho šance. Bylo jí šestasedmdesát a i když přicházely další nabídky, odmítala. Chtěla skončit v pravý čas a konečně si užít klid, na který se dřív těšila. Z filmu odešla stejně nenápadně, jako do něj vstoupila, bez rozloučení a bez velkých slov.
V roce 1990 udělala jedinou výjimku a zavzpomínala v pořadu Komik a jeho svět. Jinak o sobě už nemluvila. Žila ještě několik let a zemřela 4. května 1994, několik týdnů před čtyřiaosmdesátými narozeninami. V roce 1997 jí věnovali celý díl v pořadu Úsměvy, který uváděl Jaromír Hanzlík. Přišla na řadu po Josefu Vinklářovi a Milanu Nedělovi, po ní následovaly díly o Josefu Somrovi a Libuši Šafránkové.
Za svůj život natočila pětatřicet filmů a dokázala v nich vytvořit postavy, které lidé znají dodnes. Slavná být nikdy nechtěla, přesto se jí stala. Stačilo jediné setkání v pražské tramvaji, které změnilo všechno.
