Tragédie u Deštnice 1966: na korbě náklaďáku se mačkalo 48 studentů, vlak je smetl

Šestnáctiletý Adolf Pistorius trénoval každé ráno na Štvanici a patřil k velkým hokejovým nadějím. Uvažovalo se o jeho nominaci do juniorské reprezentace. 2. května 1966 vyrazil na trénink a odpoledne nastoupil se spolužáky ze Střední průmyslové školy strojní na chmelovou brigádu. Domů už se nikdy nevrátil.

Před pátou hodinou řidič místního zemědělského družstva naložil 48 studentů na korbu nákladního auta a vezl je z rakovnického nádraží do Deštnice, chmelařské vsi u Žatce. Cesta vedla přes železniční přejezd, který měl být v tu chvíli pod dohledem. Jenže dva lidé, kteří tam sloužili, spolu už dlouho nemluvili.

Závorář Josef Kostka a závorářka Marie Hajná spolu kvůli osobnímu sporu nemluvili a vyhýbali se i předávání služby. Ten den Kostka odešel už v půl šesté večer zadním vchodem, aby se s kolegyní nemusel potkat. Věděl, že vlak má zpoždění téměř půl hodiny, ale nezapsal to do provozní knihy a Hajné to neřekl. Hajná po nástupu do služby předpokládala, že vlak projel podle jízdního řádu, a závory nechala nahoře. Krátce po šesté vjelo nákladní auto na přejezd a v tu chvíli se zleva přiřítila zpožděná lokomotiva. Ozvala se obrovská rána, náklaďák se roztrhl a studenti letěli z korby do kolejiště i na svah.

Na místě zemřelo sedm chlapců. Mezi nimi i Adolf, kterého náraz vymrštil z korby a dopadl hlavou na šroub kolejnice. Další tři zemřeli později, zranění utrpělo celkem 37 lidí. Strojvedoucí Vladimír Halaburd později popsal: „Chytili jsme ho za předek a celý ten auťák sešrotovali.“

„V tom přišla ta rána a jsem z toho nějakým způsobem byl katapultován, ale o nic jsem nezavadil a dopadl jsem na znak,“ řekl spolužák Antonín Fleischner.

Závorářka Hajná byla v takovém šoku, že ze strážního domku nedokázala ani zavolat pomoc. Záchrany se proto ujali místní lidé a náhodní projíždějící. Ne všichni ale zastavili, aby zraněným pomohli. „Některý řidiči ochotně, bez ohledu na to, jestli budou mít znečistěné potahy, zraněné přijímali. Taky tam přijel jeden, který řekl, já si prostě nebudu kvůli tomu špinit sedadla a odjel,“ uvedl později Miroslav Marek, ředitel školy, který k místu dorazil mezi prvními. „Bylo takové podezřelé, mrtvolné ticho, jenom sténání. Celá hromada těl až dolů do škarpy…“

Když na místo dorazil příslušník Veřejné bezpečnosti, nezajímal se o mrtvé ani zraněné a začal si nejprve zapisovat poznávací značku náklaďáku. O několik minut později přijela první sanitka. „Sto lidí tady bylo okolo. No ale spíš jako diváci. Takový ty ruce na pomoc… těch jaksi tolik nebylo,“ dodal strojvedoucí Halaburd.

Lékař Jaroslav Hnuta dodnes vzpomíná: „Když mi někdo řekne dneska Deštnice 66, tak se mi vybaví ty postižený děti, kterým už nebylo pomoc.“ Mezi oběťmi byl i syn náměstka tehdejšího ministra dopravy. Večer mu na pohotovost volal přímo jeho otec a Hnuta nedokázal říct, že jeho syn je mrtvý.

Rodiče Adolfa Pistoriuse se o smrti syna dozvěděli až druhý den ze zpráv v rádiu. „V devět hodin ráno jsem se to dozvěděla z těch zpráv. Tak jsem letěla k telefonu a volala jsem manžela do práce, no ten ještě nic nevěděl,“ vzpomínala maminka Marie Pistoriusová. Sestra Alena Jakešová popsala, že otec byl úplně zdrcený, seděl před poličkou s bratrovými hokejovými trofejemi a dlouho na ně hleděl. „Já jsem chodila od jednoho ke druhému a nevěděla, koho mám dřív utěšovat.“

Na schůzce ve škole jim profesor řekl, že brigáda byla dobrovolná. „No a to můj muž vyskočil a chtěl mu dát přes hubu, že to nebyla pravda,“ vyjádřila se maminka Marie. Spolužák Arnošt Sládek k tomu dodal: „To souviselo bohužel trošičku taky s tím minulým režimem, že opravdu my jsme tam byli jak dobytčata. Osmačtyřicet lidí na jednom náklaďáku, to si jako normální člověk nedovede představit.“

Z trestného činu obecného ohrožení obvinili pět lidí. Mezi nimi byli oba závoráři, řidič náklaďáku, strojvedoucí a topič lokomotivy. Strojvedoucí Vladimír Halaburd čelil obvinění, že před přejezdem nespustil výstražné houkání. Odmítl obhájce a nakonec byl zproštěn viny. Sám k tomu řekl „Já jsem nechtěl obhájce, protože jsem si byl vědom, že jsem si podle předpisů udělal všechno to, co jsem měl.“

Před policejní rekonstrukcí železničáři vysekali křoví kolem přejezdu. Díky tomu se ze silnice zlepšil výhled a vina tak měla padnout na řidiče. Ludvík Letmajer, bývalý přednosta stanice Milostín, k tomu řekl, že řidič měl před přejezdem zastavit, když vezl na náklaďáku plné auto lidí. „To byl ten osudový okamžik, že závorářka se věnovala něčemu jinému a on nezastavil. Kdyby zastavil, mašina by mu projela před tím motorem a deset lidských životů mohlo být zachráněno.“

U Nejvyššího soudu zaznělo, že zemědělský statek, kde řidič pracoval, se za něj zaručil, protože prý živí nemocnou matku a mladší sestru. Rodiče obětí se tehdy rozhořčeně ptali, kdo jednou bude živit je.

Podle tehdejších předpisů měl nákladní vůz s pasažéry před každým přejezdem zastavit stejně jako autobus. Řidič to neudělal. Kdo ale rozhodl, že 48 studentů pojede namačkaných na korbě? Měl řidič vůbec oprávnění k takové přepravě?

Týden po tragédii přinesly okresní noviny článek o tom, jak byla záchranná akce údajně perfektně zorganizovaná. Miroslav Marek, který byl jedním z prvních zachránců, uvedl: „Byl jsem znechucen, když jsem po týdnu v okresních novinách četl velké intrády o tom, jak byla zorganizovaná zdravotní péče a jak to všechno perfektně fungovalo. A přitom ti lidé, kteří tam přišli první pomoci, který měli holý ruce a nic než holý ruce, o těch tam nebyla ani zmínka.“

Režim nechtěl připustit, že selhal, a proto veškerá vina padla na lidi, kteří stáli přímo u přejezdu. Ti, kdo rozhodli, že 48 studentů pojede namačkaných na korbě náklaďáku, se před soud nikdy nedostali. Závorář Josef Kostka neunesl tíhu svědomí a spáchal sebevraždu, jeho kolegyně Marie Hajná skončila v psychiatrické léčebně. Deset mladých lidí zaplatilo životem. Od tragédie uplynulo 59 let a Česká televize o ní natočila díl do cyklu Osudové okamžiky.

Zdroje: https://noviny-zblizka.cz, https://zatecky.denik.cz, https://cs.wikipedia.org, www.destnice.cz, pořad České televize Osudové okamžiky – Deštnice 1966, dostupný na YouTube (profil Seru Navas)