Vánoce Husákových dětí: bruslení mezi paneláky, skleněné ozdoby a méně dárků

Narodila jsem se do generace Husákových dětí a moc ráda na tu dobu vzpomínám. Pod stromečkem jsem tehdy kromě čepice nebo knížky dostala i panenku s mrkacíma očima, kterou si pamatuju dodnes. Kluci dostávali Merkur nebo céčka a nikdo z nás neřešil, že dárků není mnoho. Většinu času jsme byli venku a na sídlišti to žilo od rána do večera. Bílé Vánoce přicházely častěji než dnes, ale i tenkrát byly často na blátě.

Vánoční výzdoba se v obchodech neobjevovala už v říjnu jako dnes. Vitríny se zdobily až v prosinci a přípravy u nás doma probíhaly pomalu, bez spěchu. Maminka pekla cukroví a na stole postupně přibývaly plechy vanilkových rohlíčků, pracen, lineckého, ořechů i podvodnic. My děti jsme tajně ujídaly a bytem se šířila vůně vanilky a perníku. U pečení se povídalo, ochutnávalo a smálo, někdy se zastavila i naše sousedka. Maminka leštila skleničky, chystala sváteční ubrusy a tatínek mezitím louskal ořechy.

V obchodech se daly koupit hračky, knihy i sportovní potřeby. Vánoční ozdoby nechyběly, Československo je vyrábělo už po generace a spousta rodin je má doma dodnes. Ty naše visí na stromečku každý rok. Trochu složitější bylo sehnat exotické ovoce. Pomeranče a mandarinky se objevovaly spíš nárazově a někdy se na ně čekalo déle, než by člověk chtěl. Záleželo na tom, jaký byl zrovna rok, ale většina rodin si nakonec pár kusů přece jen odnesla.

Lidé z menších měst často jezdili nakupovat do Prahy, protože tam byl výběr o něco širší. Kotva a Máj patřily k nejnavštěvovanějším obchodům. Kdo měl dobré známosti, dostal se i k věcem, o které byl větší zájem, třeba k lepším hračkám nebo kazetovým magnetofonům. Knihkupectví bývala před svátky plná, protože knížka patřila mezi dárky, které dostával skoro každý. Stromeček jsme kupovali na náměstí, většinou borovici nebo smrček. U babičky na venkově se chodilo přímo do lesa.

Jakmile napadl pořádný sníh, doma jsme dlouho nevydrželi. Venku jsme měli partu kamarádů a trávili jsme s nimi celé dny. Televizi jsme sice doma měli, ale sedět u ní od rána do večera nás ani nenapadlo. Koulovali jsme se, dělali anděly ve sněhu a sjížděli kopce na bobech. Ulamovali jsme rampouchy a používali je jako meče. Na našem sídlišti se v zimě polila betonová plocha, která v létě sloužila jako hřiště, a během pár hodin z toho bylo kluziště. Moje první brusle měly dvě čepele, takže jsem na nich spíš přešlapovala než bruslila, ale stačilo mi to. Kluci tam hráli hokej a my holky jsme se snažily bruslit. Domů jsme se vraceli promočení, promrzlí a příjemně vyčerpaní.

Zatímco venku pokračovaly sněhové bitvy, doma vrcholily přípravy. Myla se okna, praly záclony a utíral se prach ze skříněk, aby bylo všechno čisté a připravené. Na závěr se nábytek přeleštil červenou Diavou, která byla doma cítit ještě dlouho po úklidu. Ráno na Štědrý den jsme měli k snídani jen vánočku s čajem a někde se kvůli zlatému prasátku držel půst. Stromeček jsme zdobili až dopoledne a odpoledne se dokončoval úklid. Kapra si lidé často kupovali živého a do Štědrého dne ho nechávali ve vaně, jak bylo běžné. Nikdo tehdy nepřemýšlel o tom, že tím ryba může trpět. U nás se pak podávala rybí polévka nebo hovězí vývar s játrovými knedlíčky a bramborový salát jsme měli vždycky trochu jiný než u babičky. Štědrý den byl běžně pracovní, ale ženy často odcházely z práce po poledni, aby doma stihly připravit večeři.

Stromeček jsme zdobili hlavně skleněnými ozdobami z Jablonecka, kde se foukané sklo vyrábělo po celé generace. Na větvích nám nechyběli ani ptáčci na skřipci se žíněným ocáskem. U nás už tehdy svítila elektrická světýlka a klasické svíčky se na stromek téměř nedávaly. Na stole stával zvonící stromek, kovová dekorace se svíčkami. Teplo ze svíček roztočilo vrtulku a díky tomu se ozvalo jemné cinkání. Na větve jsme také věšeli čokoládové figurky z tatínkových podnikových kolekcí ROH. Na stole pak bývala miska se salonkami, čokoládovými šiškami a plněnými rybičkami, které mizely jako první.

Dárky nám naštěstí stále nosí Ježíšek, i když v televizi pořád vídáme zakulaceného Santu v červeném kabátu a jeho soby. Je to taková naše verze paní Colombové. Mluví se o něm, ale nikdo ho nikdy neviděl. Na otázky mých synů, jak vlastně vypadá a jestli je Santovi podobný, se mi proto neodpovídalo snadno.

Na večer jsme se převlékli do svátečního, na stůl se dal bílý ubrus, zapálily se svíčky, pustily koledy a čekalo se na večeři. Po jídle zazvonil zvonek, přesunuli jsme se ke stromečku a začalo se rozdávat. Dárků nebylo mnoho, ale uměly potěšit. Kromě tradičních měkkých dárků se pod stromečkem objevovaly stavebnice Merkur, panenky s mrkacíma očima, Igráčci, autíčka, vláčky, céčka nebo stolní hry typu Kloboučku hop. Kolem roku 1985 se k tomu přidaly i ruské digi hry a o pár let později také mončičáci.

V televizi během svátků běžely vánoční pohádky. „Tři oříšky pro Popelku“, „Šíleně smutná princezna“ nebo „S čerty nejsou žerty“ patřily k filmům, na které jsme se těšili každý rok. Vysílaly se jen jednou, a možná právě proto měly svoje kouzlo. Dnes je stanice pouštějí dlouho dopředu a několikrát je ještě zopakují.

K Vánocům minulých let patřily i silné zimy. O jedné z nich mi vyprávěli rodiče, když mluvili o uhelných prázdninách na začátku roku 1979. V noci na 1. ledna tehdy spadla teplota během několika hodin o desítky stupňů a uhlí ve vagónech i na skládkách zamrzlo. Školy proto zůstaly po Novém roce na několik dní zavřené. Podobná situace se opakovala i v roce 1987, kdy teplota klesla pod −25 °C.

Vyrůstala jsem v období Husákových dětí a ráda na tu dobu vzpomínám. Ne že by tehdy bylo všechno skvělé, ale Vánoce měly svoje kouzlo. Doma se peklo, zdobilo, v bytě voněl františek a nikam se tolik nespěchalo. Dárků se nedávalo tolik jako dnes, ale uměly potěšit. Některé věci zůstaly. Skleněné ozdoby z Jablonecka budou na našem stromečku viset i letos a na Tři oříšky se opět rádi podíváme.