Článek
Narodil se 13. října 1937 v Paříži. Rodiče Mendel a Perla utekli z polského Cuzmisce v roce 1935 a přivezli s sebou i babičku s dědou. Otec Mendel byl vyučený řemeslník a v Paříži si otevřel kožedělnou dílnu. Doma se mluvilo polsky a jidiš, francouzsky se Sami naučil až ve škole. V roce 1939 otec Mendel zemřel při nehodě v dílně, bylo mu sedmadvacet. O tom, co přesně se stalo, se doma mluvilo málo. Tradovalo se, že šlo o nešťastné zachycení v jednom ze strojů. Babička Chaja se poté stala hlavou rodiny.
Razie
V roce 1942 proběhla v jejich pařížském domě razie, při níž Němci zatkli maminku Perlu a babičku Chaju, děda v tu chvíli doma nebyl. Babička na poslední chvíli Samiho schovala do koše s čistým prádlem a zašeptala mu „Buď zticha, prosím.“ Byla to poslední slova, která od ní slyšel. Sami strávil v koši celý den. Slyšel kroky vojáků a jejich povely, které se nesly celým domem. Neodvážil se pohnout. O této události se začalo mluvit až poté, co se s ní svěřil Brigitte Bardot. Ta příběh zveřejnila až po jejich rozchodu.
Maminka a babička se už nevrátily. Obě skončily v táboře Drancy, který sloužil jako shromaždiště Židů před transporty, a odtud je odvezli do Osvětimi. Maminku poslali 14. září 1942 transportem číslo 324, babičku 23. března 1943 transportem číslo 52. V Osvětimi byly obě zavražděny v plynových komorách.
Sami zůstal s dědou. S pomocí přátel získali falešnou identitu a nějakou dobu žili v domě správce hradu Saint-Avit-les-Guespières v kraji Eure-et-Loir. Hrad tehdy sloužil německým vojákům, kteří si rodiny správce nevšímali, protože se děda o park staral a udržoval ho. Sami nastoupil do školy, tam ale každý nový žák procházel lékařskou prohlídkou. Francouzský lékař při zběžném pohledu zjistil, že je obřezaný. Mohl rodinu nahlásit, ale neudělal to. Zavolal si dědu a varoval ho, že musí odejít, a to co nejdřív.
Koncem roku 1943 se dostali na jih do Rodezu, kde žili strýc Marcel Gassouk a teta Françoise Wolf. U nich Sami zůstal až do plnoletosti. Lidé, kteří ho znali, si ho pamatovali jako spíš uzavřeného chlapce. Celý život ho trápily noční můry a strach z uzavřených prostor. Nikdy na ten den nezapomněl. V dospělosti působil klidněji a zdrženlivěji než většina jeho kolegů, i proto o něm lidé z branže říkali, že má v sobě něco, co si nesl už z dětství.
Herecká kariéra
Ve třinácti letech musel kvůli válce odejít ze školy a později nastoupil na dramatickou akademii René Simona. Ve filmu se poprvé objevil v roce 1956 v díle Odpusťte naše viny, které režíroval Robert Hossein, pozdější představitel Geoffreye de Peyrac v Angelice. Začal hrát v pařížských divadlech, střídal moderní hry s klasikou a získával první filmové role. Kolegové z té doby říkali, že si udržoval odstup a lidem se otevíral pomalu, jako by potřeboval čas, než si je pustil blíž.
S přítelkyní Brigitte Bardot u přístavu v Saint-Tropez
Víc se o něm začalo mluvit po filmu Pravda z roku 1960, kde hrál zavražděného dirigenta Gilberta po boku Brigitte Bardot a Marie-José Nat. Tehdy se psalo i o jeho soukromí a o zasnoubení s herečkou Pascale Audret, které nakonec nevydrželo. Vztah skončil ve chvíli, kdy se sblížil s Bardot. Společně pak strávili tři roky, o nichž se v Paříži hodně mluvilo. Frey přitahoval pozornost jako herec, který je na plátně působivý, ale mimo kameru spíš tichý a plachý. Mnozí ho považovali za ještě působivější tvář než mladého Alaina Delona.
Tvůrci nové vlny ho brzy obsadili do svých snímků. Natočil Cléo od pěti do sedmi s Agnès Varda nebo Bandu pro sebe s Jean-Lucem Godardem. Pracoval ve Španělsku i Itálii, kde s Catherine Deneuve vytvořil hlavní pár ve filmu Stálost rozumu.
S Catherine Deneuve při natáčení filmu Stálost rozumu v roce 1964
Hrál modernu i klasiku, pravidelně vystupoval v Théâtre Antoine a objevil se i na festivalu v Avignonu. Režiséři ho vyhledávali kvůli způsobu, jakým dokázal držet napětí i v klidných scénách. Později se začal objevovat také v televizních projektech. V šedesátých a sedmdesátých letech si vybudoval jméno v rolích psychicky náročných postav. Jeho zamyšlený výraz k nim přirozeně seděl.
U nás je známý především z filmu Angelika a král z roku 1965, kde po boku Michèle Mercier hrál perského vyslance Bachtiaryho Beye. Na dvoře Ludvíka XIV. působí jako nečitelný diplomat, jehož chování vzbuzuje nedůvěru i obavy. Panovník nakonec požádá Angeliku, aby s ním navázala kontakt a zjistila, co má v úmyslu. Jeho Bey je chladný a vypočítavý, a právě proto patří k nejvýraznějším postavám celé série.
Michèle Mercier, ikona filmové Angeliky z pětidílné francouzské ságy
Počátkem sedmdesátých let Frey dospěl k výrazným filmovým rolím. V roce 1972 se objevil po boku Romy Schneider ve filmu César a Rosalie, kde ztvárnil jejího bývalého partnera. O rok později hrál titulní roli ve snímku M jako Mathieu.
V historických rolích se objevil i v komedii Manželé z roku II jako markýz de Guéron, který žárlivě střeží svou sestru. V Československu točil slovensko-francouzský film Královský hun z roku 1969, natáčelo se na slovenských loukách a v lesích. V roce 1972 přijel jako host na filmový festival do Karlových Varů.
V sedmdesátých letech byl často obsazovaný a vedle dramatických postav se objevoval i v komediálním žánru, například ve filmu Proč ne? z roku 1976. Postupně se přesouval mezi filmem, divadlem a televizní tvorbou. V osmdesátých letech se objevil v dramatu Zhoubné pátrání. V devadesátých letech zaujal diváky jako mušketýr Aramis ve filmu D'Artagnanova dcera a za hlavní roli ve snímku Ve společnosti Antonina Artaudazískal ocenění pro nejlepšího herce na festivalu v Namuru. Slávu nikdy nevyhledával a vyhovovalo mu, když mohl pracovat stranou velké pozornosti.
Charismatický herec patřil k výrazným tvářím své doby
Po letech před kamerou se znovu vrátil i k divadlu. U dvou her Harolda Pintera si vyzkoušel režii a velký ohlas měla inscenace Vzpomínám si od Georgese Péreca, která mu v roce 1989 přinesla Cenu svazu kritiky a nominaci na nejlepšího herce v rámci Molièrových cen. Jeho partnerkou byla řadu let herečka Delphine Seyrig. Zůstali spolu až do roku 1990, kdy ve věku padesáti osmi let zemřela na rakovinu plic. Pro Freye to byla další ztráta, se kterou se musel vyrovnat po všem, co prožil už jako dítě. Nechal ji pochovat na hřbitově v Montparnassu a přátelům tehdy řekl, že vedle jejího hrobu zůstane místo i pro něj.
Delphine Seyrig ve filmu The Garden of Delights z roku 1969
V posledních letech vystupoval méně a věnoval se už jen práci, na které mu záleželo. V roce 1998 převzal Řád čestné legie a později i titul komandéra Řádu umění a literatury. Z veřejného života se postupně stáhl a dnes žije úplně mimo pozornost médií. V říjnu mu bude osmdesát osm let. Herci často dostávají role, které jim jsou nějak blízké. U něj to ale bylo naopak. Jeden z nejtemnějších mužů Angeliky byl ve skutečnosti člověk poznamenaný dětstvím, které přežil jen díky babičce.
