Hlavní obsah
Seberozvoj

Copak jsi králík? Aneb jak porozumět emocím svým i těch druhých

Médium.cz je blogovací platforma, tedy veřejně dostupná služba, na které mohou naši uživatelé svobodně vyjadřovat a publikovat své názory. Nejedná se o názory či postoje Seznam.cz ani žádné z našich redakcí.

Foto: pixabay.com

Když u druhého automaticky předpokládáme zlý úmysl, roztáčejí se kola pocitů

„Tovární nastavení“ člověka je milovat, nikoli ubližovat. To jen nánosy strachů a nejistot brání lidem ve vzájemném pochopení i v přijetí sebe sama.

Článek

Cesta ven tedy nevede přes další vršení negativity, ale naopak pochopením potřeb svých i druhého člověka.

Domnívám se, že autorka článku o emočním vyčerpání má s lidmi trpícími tímto stavem rozsáhlou zkušenost a že vědomě zvolila jazykové prostředky, které takovými lidmi mohou pohnout a nasměrovat je na cestu k uzdravení. Přesto bych se ráda pozastavila nad radou, abychom v situaci, kdy nám někdo řekne něco negativního, otočili tok negativní energie od sebe směrem k němu.

Už předpoklad, že když nám někdo řekne něco, co vnímáme jako negativní, jeho záměrem je nám ublížit, považuji za nešťastný. Právě když u druhého automaticky předpokládáme zlý úmysl, roztáčejí se kola pocitů méněcennosti, sebelítosti a někdy i agresivity, a mnohdy úplně zbytečně a neopodstatněně. Když vy reagujete na druhé, děláte to se záměrem jim ublížit? Nebo spíš máte potřebu ujistit sami sebe, že jste v pořádku, a vaše reakce vycházejí právě z této potřeby?

Představuji si, že někde v naší mysli existuje jakýsi bezpečnostní rám, kterým ještě před tím, než zareagujeme, protahujeme každý obraz, každý názor, každé jednání druhých s dotazem: Liším se (mé představy, názory, zvyky)? Pokud rám detekuje, že ano, začne blikat červená kontrolka, v závažnějších případech možná i houkat siréna. POZOR NEBEZPEČÍ!

Ovlivněni po generace se utvářejícím vnímáním světa jsme - pokud nám vědomí sebehodnoty není vlastní- přesvědčeni, že pokud se lišíme, jeden z nás je jistě špatně a samozřejmě to musí být ten druhý, abychom ochránili své křehké vnímání sebe sama. A na základě toho pak vyřkneme slova, která naše otřesené Já vrátí zpět do sedla, protože z nich jasně vyplyne, že mimo je ten druhý, ne já.

Například když se neobejdu bez masa a můj blízký se rozhodne být vegetariánem, můžu prostě jeho volbu přijmout a nijak ji nevztahovat k sobě – pak nemám nutkání se jakkoli k jeho volbě vyjadřovat a ani ji sám pro sebe posuzovat. Anebo se kdesi ve mně spustí poplach (který si leckdy ani neuvědomím), jestli bych také neměl svůj jídelníček přehodnotit, jestli třeba by se mi nezlepšilo zdraví, jenže já bych to bez masa prostě nedal, takže ze mě vyletí: „Ty ses nechal úplně zblbnout, prosím tě, copak jsi králík?“ Také člověk s jiným názorem na politiku nebo jakékoli jiné téma je v našich očích - působením našeho skrytého poplašného systému - v lepším případě naivní nebo neinformovaný, v horším hlupák. Z jeho pohledu to ovšem vypadá přesně obráceně!

Jak to zařídit, abychom si navzájem lépe porozuměli a nedocházelo ke konfliktům a negativním hodnocením druhých? Co pro to můžeme udělat?

1. Porozumět sami sobě. Objevit v sobě onen bezpečnostní rám a vzdát se ho.

2. Přijmout své emoce, ale nenechat se jimi řídit.

3. Poznat své potřeby a nebát se je nahlas projevit.

4. A zároveň si uvědomovat potřeby druhého, na základě kterých jedná, a nebrat si jeho – byť třeba výrazně negativní - výroky na naši adresu osobně. Nikoliv z pozice „Někdo takový jako ty mě nemůže urazit!“, ale spíš „Uvědomuju si, že máš v sobě nějakou bolest nebo strach, které moje slova nebo jednání probudila, a mluví z tebe potřeba cítit se v pořádku.“

Zní to jednoduše, ale není vždy snadné naladit se na svoje niterné pocity, a ještě těžší je odhalovat své skryté pohnutky, na jejichž základě mluvíme a jednáme. Hodně mi na této cestě pomohlo zaměřit se na svůj hlas – abych ho nepotlačovala, nedeformovala, abych mu dovolila znít v celé jeho plnosti a opravdovosti. Považuji hlas za náš bytostný projev, a od té doby, co se mi podařilo ho uvolnit, mnohem snadněji identifikuji cokoli, co nepatří do mé podstaty. Když se někdy moje mysl začne plnit myšlenkami na neúspěch a souběžně nastupují emoce jako je strach a pocit selhání, hned si je uvědomím a opustím – vy nejste já, skutečná Já neposuzuje nikoho, ani sebe sama. A v té chvíli moje duše zpívá.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz