Článek
V článku jsou použité některé obraty, u kterých mě napadá, že to snad nemohla psát skutečná maminka, ale že to je nějaký objednaný článek k podpoře pro některé strany žádoucí propagandy. Opravdu se nějaká máma stará o to, že „chceme snížit státní dluh“ nebo že "skupina nebo třeba dětský koutek v zaměstnání jsou legitimní prostředky pro zlepšení situace na trhu práce"?
Aby mi bylo dobře rozuměno, já vůbec nemám nic proti tomu, aby se maminka řekněme dvouletého dítěte věnovala také něčemu jinému než péči o ně, přičemž bych ale zdůraznila to slovo „také“. Podle článku, na který reaguji, je ale v pořádku dát dvouleté dítě do školky a jít do práce na plný úvazek, bez ohledu na to, jak je dotyčné dítě nastavené. Jsem totiž přesvědčená, spolu s odborníky, které autorka odmávla slovy „odborníci se najdou na všechno, zvlášť když nemusí nést následky svých činů“, že děti a jejich potřeby jsou různé, a zatímco třeba moje dcera ráda chodila dvakrát týdně na dopoledne do školky už ve dvou letech, syn by v té době opravdu trpěl a následky by nejspíš pociťoval dodnes. O několik odstavců dále se ale jiní odborníci zase docela hodili, když dokazovali „prospěšnost brzké školkové docházky pro děti i pro psychický stav matek, o pracovním trhu ani nemluvě“.
Věřím, že některé ženy opravdu své mateřství psychicky těžce nesou a nemohou se dočkat, až se vrátí do práce. A ani se nijak nezasazuji za to, aby jim to nebylo umožněno. Důvodem, proč na článek reaguji, je jeho snaha převrátit přirozené hodnoty a podsouvat veřejnosti, že mámy ve skutečnosti s dětmi být nechtějí, ale pod vlivem sociálních sítí, kde zřejmě navzájem předstírají, že s dětmi dělají všechno možné, aby se ty ostatní cítily špatně, si hrají na dokonalé matky a jen proto se dost nezasazují o to, aby nejpozději ve dvou letech mohly své dítě na většinu dne odložit do instituce a konečně jít vytvářet ty pravé hodnoty.
Toto mi přišlo natolik scestné, že jsem se rozhodla napsat svůj pohled na věc.
Autorka vyslovuje domněnku, že to byly samotné matky, kdo „povýšil výchovu dítěte na nejdůležitější práci na světě“, a to z toho důvodu, že se cítily nedoceněné. Zkusím si teď podobně zaspekulovat o motivech autorky: co když je to obráceně - možná se sama jako matka cítila nedoceněná, a proto měla potřebu se mateřské „práce“ co nejdříve zbavit a dodat si pocit vlastní hodnoty tím, že bude podávat pracovní výkony.
S čím naprosto souhlasím je, že děti potřebují bezpodmínečnou lásku a jistotu - nějak mi ale chybí vysvětlení, kde tu jistotu vezmou, když jim ve dvou letech (nebo i dříve) maminka - která právě pro ně tu jistotu a bezpečí v tomto věku ještě stále znamená - začne na celé dny mizet a nechávat je s cizími lidmi. Já sama jsem například nějakou dobu „chodila“ do jeslí, než jsem ve dvou letech dostala zápal plic, a pak se mi začaly opakovat záněty průdušek tak dlouho, až paní doktorka mojí mamince řekla, že jestli nechce, aby se zánět stal chronickým, ať se mnou zůstane doma. Zůstala - a bylo po nemocech. Mimochodem moje maminka rozhodně nešla do práce proto, že už by se mnou nechtěla být doma, ale právě proto, že v sedmdesátých letech bylo naopak nemyslitelné, aby žena zůstávala s dítětem doma déle. Budování socialismu holt chtělo své. Co budujeme teď?
Souzním s tím, že děti někdy můžeme zapojit do naší práce - pokud je to zajímá, tak je to skvělá příležitost poznávat svět a získávat různé nové dovednosti. Děti také moc rády dělají věci „jako máma, jako táta“, přirozeně se tak učí nápodobou, a společné tvoření také utužuje vzájemný vztah.
Zcela pomýlená mi však přijde představa, že žena, která „dokáže skloubit práci a mateřství“, dělá něco pro věc rovnosti mezi pohlavími. Pokud otec chodí do práce, a matka chodí do práce a pak si dá doma druhou směnu, tak to rozhodně má k ukázce rovnosti pohlaví daleko. Ale hlavně - rovnost pohlaví ve smyslu práv a ocenění (pokud je to tak myšleno) přece vůbec nesouvisí s tím, jestli oba mají umožněno chodit do práce. Mnohem podstatnější mi v této souvislosti přijde uznání, že práce mámy, která doma láskyplně věnuje pozornost dítěti, je stejně důležitá jako práce těch, kdo pečou chleba, obhajují obžalované, nebo řídí tramvaj.
