Článek
První věcí je euro. K přijetí eura jsme se zavázali vstupem do EU v roce 2004, ano, před 20 lety. Zprvu byly bariéry objektivní, nesplňovali jsme ekonomické parametry. Bohužel 20 let historie ukazuje, že mnohem hůř se bourají bariéry mentální, mohutně živené sentimentem, iracionalitou a protievropskými řečmi.
Průmysl, který je tahounem ekonomiky, jednoznačně volá po euru dlouhé roky. Trvání na české měně z iracionálních důvodů nás všechny stojí hromady peněz, jen to přímo nevidíme. Řadový zákazník si toho viditelněji všimne v obchodech s oblečením nebo obuví; za zboží, kde řadový Němec či Rakušan platí pěkných 19 Euro, my, bohatí Češi, zaplatíme třeba oblíbených 789, no neber to, hlavně, že máme identitu.
Pragmatický přístup k měně
A tak se v létě, cestou za vysněným mořem, cítíme zase o něco zaostaleji, když nás s eurem předběhli nejen „I ti Slováci!“, ale několikátou sezonu „Už i ti Chorvati!“. Zatímco zbytek Evropanů prostě zaplatí, maximálně zváží cenu, my, Češi s fixací na falešnou národní identitu jak trumberové celý rok sledujeme kurz měny, nakupujeme v lednu, prodáváme v březnu, nevýhodně nakupujeme opět v červenci, přepočítáváme, ztrácíme, ano, ztrácíme.
Co my pociťujeme jako dovolenkovou ztrátu v řádech tisíců, to naše ekonomika pociťuje 20 let v řádech miliard. Zbytečně se připravujeme o peníze, o investice, o prestiž. Dobrovolně jsme sto let za opicemi, protože pár klausovkých následovníků stráví zbytek života bojem za korunu. Bohužel, část z nich sedí i v naší demokratické, proevropské vládě.
Tak jsem se včera dívala na fotku premiéra Fialy s Ursulou von der Leyen, pociťovala hrdost, ale zároveň pocit studu, že tenhle fajn premiér patří k partaji, která přijetí společné měny roky aktivně brzdí.
Vykašleme se na iracionální sentiment, chtějme po našich politicích, ať konečně splatí 20 let starý dluh. Nikoliv vůči EU, ale vůči nám. Potom si nebudeme připadat trapně před Chorvaty a všemi Evropany, se dvěma peněženkami a kurzovými ztrátami.
Zálohovat PET obaly? Jde to, stačí chtít
Když už jsme u toho opisování od odvážnějších států, najděme konečně odvahu na zálohování PET lahví.
Všechny argumenty proti zálohování opět plynou ze silné lobby. Racionálně všechno mluví pro: ekonomické důvody, ekologické, stop plýtvání, neničme životní prostředí povalujícími se PETkami. Kdo doteď zvládal v domácnosti recyklaci lahví, úplně stejně zvládne vracet lahve za peníze.
Čtyřkorunová přirážka u PET lahví a plechovek má začít platit od roku 2026. V září o ní bude hlasovat vláda, nový zákon se ale dodělává na poslední chvíli a má spoustu odpůrců. Když neprojde do voleb, spadne pod stůl.https://t.co/lqlU4lLgqd
— Seznam Zprávy (@SeznamZpravy) August 20, 2024
V čem je tedy zase problém? Ano, jde o boj potravinářů, odpadových společností, výrobců obalů. Každý chce optimalizovat zisk a vyhrává hlasitější a se silnějšími pákami na politiky. Takže opět žádné racionální argumenty. Opět lpění na status quo a lenost něco změnit. Veřejnost je živena zástupnými důvody, proč nezálohovat. Zálohování se zkrátka vyplatí. Přišli na to už i ti Chorvati.
Chceme si nejen na dovolených připadat jak zástupci třetího světa, nebo se konečně začneme chovat racionálně? Chorvati to zvládli. Proč my ne?
