Charita je civilizace

Nejsem odborníkem na měření indexu štěstí, jen mě upřímně těší, že mohu žít v 18. nejšťastnější zemi světa. A ano, naší národní povahou je remcat, naříkat, stěžovat si a nebýt spokojený. Ale je načase si přiznat, že si žijeme dobře.

Ono se to samozřejmě nehodí říkat, protože populisté potřebují lidi nespokojené, stěžovací a naříkací. Autokrati chtějí ovládat ovečky hamižné, vyděšené a nemorální. Kdo by toužil mít šťastné obyvatelstvo, když to nepřinese hlasy ve volbách?

A teď je tu ta solidarita. Jak může být člověk šťastný, když se zbavuje pracně vydělaných peněz? Proč se vzdát několika tisíc, když za to můžou být nové hodinky, šaty, brusle nebo opravené auto? Odpověď je snadná. Vždy jde o užitek, který solidarita přinese. Nejen obdarovaným, ale i nám.

Vyspělost společnosti se pozná i podle toho, jak samozřejmě lidé mluví o tom, že někomu pomáhají. Ne okázale, ne kvůli daním, ale prostě že někdo je potřebnější než my. Ne kvůli PR článkům, ne kvůli klikům na Instagramu, ale že je to úplně obyčejně dobré.

Několik let zpět jsem měla mizivý příjem, který sotva pokryl potřeby mých dětí. Pracovala jsem tehdy ve školství, viděla dost cizích dětí, co nemůžou chodit na oběd, protože maminka na to prostě nemá. Neuvěřitelně mě to trápilo a popichovalo, zvlášť když jsem slyšela řeči dobře situovaných kolegyň o „sockách“ a „neschopných matkách“.

Vystoupila jsem tehdy z komfortní zóny, zkusila štěstí v jedné soutěži a řekla si, buď se totálně znemožním, nebo nějaké dítě bude mít jedno teplé jídlo denně. Kupodivu se mi dařilo, vyhrála jsem symbolickou výhru a pro inspiraci diváků zmínila, že výhru věnuji na charitu. Při odchodu ze studia jsem nechtěně vyslechla moderátora, co si neodpustil poznámku: „Sama má tři děcka a chce dávat na charitu, šmarjá.“

Nevím, zda za tu dekádu vyzrál pan moderátor. Ale určitě vím, že naše celá společnost vyspěla. Nedělám si iluze, vždycky solidarita vypadá tak, že menší část společnosti dělá dobré věci a větší část se spíše veze, případně plácá po zádech. Co se určitě změnilo, je vstřícnost k charitě.

Dnes mnozí s opovržením vzpomínají, že se na něco sbírala víčka. Sama jsem v době tohoto trendu nechápala přínos. Když mi byl vysvětlen ekonomický benefit z jednoho nasbíraného pytle, rozhodla jsem se nezapojovat a raději přemýšlet o jiné efektivnější formě pomoci. Nicméně tento vysmívaný způsob pomoci pomohl nastartovat masovější a organizovanější přístup běžných lidí k charitě. I člověk s nízkými příjmy zjistil, že vždycky se dá nějak přispět, nemusí jít o finance.

Většinou byla sbírka spojena s konkrétním účelem. Občan v malém městě najednou viděl, že když dost lidí přispěje maličkou částkou, může třeba dítě na vozíku podstoupit náročné rehabilitace nebo nevidomý kluk získá speciální pracovní pomůcku. Viditelné zlepšení něčí kvality života v našem blízkém okolí je konkrétní a pravidelnou připomínkou toho, co je na solidaritě skvělé. Nejde jen o pomoc jedinci s horší startovní čárou do života. Je to nakažlivost dobré vůle a spojení podobně smýšlejících lidí.

Nedávno jsem slyšela šéfa fundraisingu jedné z našich největších nadací říkat, že je vidět skvělý trend solidarity u majetných lidí. U  Čechů, kteří uspěli v byznysu, hodně vydělali a nepotřebují to předvádět světu okázalostí. Berou jako slušnost svoje štěstí společnosti vracet. Nejen, že jejich příspěvky jsou velmi štědré, ale navíc jsou motivující. Běžný člověk k někomu vzhlíží, že dosáhl úspěchu, a teď vidí, že k tomu přirozeně patří i solidarita.

Že pomáhat druhým je taková samozřejmost, jako si pravidelně čistit zuby nebo si občas zacvičit. Že je to cool, protože buď si můžete koupit patnácté hodinky, padesáté džíny, nebo můžete mít pocit užitečnosti. A je úplně jedno, zda pomůžete babičce ze sousedství fyzickou prací, místnímu útulku nebo lidem se zdravotním handicapem. Vždycky si za to více či méně plánovaně pořizujeme dobrý pocit, který se nezkazí, nesepere ani nerozbije.

Nemohu nezmínit skvělé Skauty a další podobné organizace, které dětem odmala přirozeně ukazují, že se nemusí stydět být dobrý a dělat něco navíc. Malé děti ze Skautu umějí dobrými počiny nakazit i jejich rodiče, kamarády, protože zvládnou zdánlivě banálním příspěvkem zajistit velikou pomoc.

V Evropě máme už přes 2 roky válečný konflikt. Naše pomoc napadené zemi je nejen akt milosrdenství a dobročinnosti; je to velká investice pro nás, naše děti, pro budoucnost kontinentu. Počítá se každá koruna, každá minuta dobrovolnické práce, každé vyjádření podpory a zastání se.

K tomuto zamyšlení mě přivedla jedna skvělá dáma, která už dva roky neúnavně ve svém osobním volnu kreslí obrázky, aby motivovala lidi k pomoci napadené Ukrajině. Dosud se jí podařilo zajistit příspěvky přes 2,4 milionu. A každý její obrázek přináší lidem radost a připomínku, že nestáli se založenýma rukama.

Stejně tak dnes přišla informace, že organizace Dárek pro Putina za dva roky své činnosti pomohla vybrat už 700 milionů korun. Pár neúnavných a pracovitých lidí společně s ochotnými přispěvateli ukazuje, že naše společnost je vyzrálá a racionální víc, než jsme si ještě nedávno uměli představit.

Díky všem, kdo jakkoliv přispíváte. Zlepšujete život svému okolí, investujete do vlastní budoucnosti. Dopřáváte druhým i sobě nepopsatelnou radost z lidství. A nikdo už vám nevezme ten spokojený vnitřní úsměv. Charita je civilizace.