Článek
Doba se mění. Stát zaostává v digitalizaci. Padají hlavy, rozpadají se koalice, nestíháme. Procesy, které měly dávno fungovat elektronicky, stále řešíme pomocí obíhání papírů s razítky. Je třeba digitaliovat!
Jenže jsme trochu zapomněli, že ne všichni se v digitálním světě orientují. Slabé kompetence se prokázaly nejen v době Covidu u některých pedagogů, v době nedávné i u úředníků.
Jaksi zapomínáme, že v populaci existuje cca 20 % seniorů nad 65 let. Lidí, kteří nemají dostatečné schopnosti k digitálnímu zpracování dat, je však mnohem víc. Vzdělání, praxe, sociální postavení. Máme představu, kolik lidí nezvládne komunikovat s institucemi elektronicky?
Digitalizace je nezbytná
Samozřejmě cílem mé úvahy není brzda digitalizace. V tomto ohledu těžce zaostáváme. Průšvihy na jednotlivých úřadech, nepovedená výběrová řízení na dodavatele, rezistence zaměstnanců ke změnám.
Že i v roce 2024 podstatou mnoha procesů je běhání s papírem A mezi institucemi B a C, přičemž instutuce mnohdy spadají pod jedno ministerstvo, je prostě špatně.
Jak nediskriminovat?
Digitalizace má sloužit k větší efektivitě a nižším nákladům procesů. Také má snižovat personální náklady v institucích. Jenže bude fungovat jen tehdy, pokud všichni účastníci procesů budou schopni orientovat se v digitálním prostředí.
Už teď instituce jako zdravotní pojištovny, finanční úřad, sociální instituce, obchody, zkrátka kde kdo nutí své klienty či zákazníky k digitální komunikaci. Sama za sebe tleskám. Ale nesmíme zapomenout na cca třetinu populace, která se v takové komunkaci neorientuje.
Duální fungování nebo vzdělávání?
Nevím, kolik lidí se doteď zabývalo otázkou, jak jejich babička nebo stárnoucí rodiče zvládnou komunikaci s pojišťovnou či bankou prostřednictvím chytrého telefonu. Jistě ted mnozí z vás namítnou, mám babičku, co to zvládá.
V tom případě vám gratuluji. Jenže na jednu takovou kvalifikovanou babičku připadá spoustu jiných seniorů či nekvalifikovaných lidí, kteří změny nestíhají. Bojí se, nevědí, jak se ke vzdělání v IT dostat, nemají nikoho blízkého, kdo je to naučí, stydí se.
Za svůj život zvládli hodně věcí, jsou skvělí v jiných oborech, než je ovládání digitálních technologií. Všichni tihle lidé potřebují komunikovat s úřady, pojišťovou, dalšími institucemi.
Co s tím? Buď budeme neustále fungovat v duálním módu, tedy analogovém i digitálním. Nebo si dáme tu práci a budeme vzdělávat obyvatelstvo, aby se třetina lidí nestala občany druhé kategorie. Nebo jim nabídnout nějaké důvěryhodné prostředníky.
Nebezpečí populismu
Dosud se totiž tématem utíkajícího světa zabývali jen populisté. Volební hesla, že zajistí ústavní právo na hotovost, zní z našeho pohledu směšně. Ale z pohledu člověka, který se přestal orientovat v měnícím se světě a neporadí si s bezhotovostním stykem nebo s internetovým bankovnictvím, je ústavní právo na hotovost jako záchrana v neznámém světě.
Necháme populistům třetinu voličů jen proto, že se nebudeme zabývat rodílnými kompetencemi napříč genracemi? Znám spoustu rozumných lidí, kteří jsou demokraticky založeni, a stejně je pro ně populista s nabídkou zachování hotovosti něco jako spasitel.
Nebo se zvládeme jako společnost postarat, aby se žádná skupina obyvatel necítila být v měnícím se světě ztracena? Velká výzva pro komunity, obce, vzdělávací instituce, rodinné příslušníky i stát.
Kdo se totiž necítí být plnohodnotným občanem státu, volí rád antisystémové strany. To chceme?
