Článek
Film Vlny měl oficiální premiéru v polovině srpna a strhává na sebe pozornost jak odezvou diváků, tak vysokou návštěvností. Jiřímu Mádlovi se podařilo srozumitelně popsat rok 1967 a 1968 i s vyobrazením nesvobody a osobních dilemat, které řešil každý v době naděje a rozčarování.
Jenže už třetí týden krom pochvalných reakcí čtu taky kritiky, co všechno je na tom špatně. Samozřejmě chápu, negativní sdělení slibuje vyšší čtenost, ale přeci jen, je kritika tolika pamětníků, historiků a publicistů adekvátní?
Je to film, nikoliv dokument
V prvé řadě kritici opomínají fakt, že jde o umělecký formát. Ani autor nemá ambici natočit dokument. Je přirozené, že do jednoho filmu se nemůžou natěsnat všechny přesné okolnosti, divák se nesmí přehltit velkou mírou zápletek. V daném prostoru si tvůce vypomáhá symbolikou, zkratkou, obrazy. Ještě jednou, je to film.
Vzdělání o moderní historii naprosto selhává
Přesto se Jiřímu Mádlovi podařilo něco neskutečného. Vzbudit zájem o bolestivé místo naší historie u nepamětníků. Ano, o srpnové invazi mladí vědí i z Pelíšků, Rebelů, Báječných let pod psa. Ale tam všude tvůrci počítali s tím, že divák ví, co se tehdy dělo. Jenže od osmašedesátého uplynulo 56 let.
Většina obyvatel země si tyto časy nepamatuje, nebo nechce pamatovat. Následná normalizace se důsledně postarala o to, aby se události prostě zapomněly, jedna věta v učebnicích dějepisu o bratrské dočasné pomoci. Bohužel v té době vyrůstalo i hodně současných vyučujících.
Moderní historie se na našich školách neučí vůbec, nebo nedostatečně. Nejedná se o můj dojem, i samotná BIS upozornila ve zprávě z roku 2018, že „na školách se učí sovětský výklad moderních dějin“. Máme 35. rok svobody a přesto ani školství ani další instituce nezvládají dalším generacím předat informaci o životě v nesvobodě. A jak snadno se do něj spadne.
Mádlův film supluje práci učitelů a historiků
I když jsem vyrůstala v rodině, kde se tatínek nesehnul před normalizací, znala jsem zážitky obou rodičů ze srpna 68 i další vývoj, doma jsme vyrůstali se Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky, stejně mi Vlny doplnily informace zejména o době před Pražským jarem.
Moje dějepisné vzdělání bylo za socialismu, tak by se u mě daly pochopit mezery v tomto období. Katastrofou je, že ani 35 let po návratu ke svobodě se moje děti nedozvídají o nic víc o této době. Chybí ve vzdělávacích plánech i zájmu vyučujících.
Pamětníci si vykládají o té době v uzavřených komunitách. I když mnozí po revoluci pracovali ve významných pozicích, neuměli zajistit, aby se povědomí o časech šedesátých let a normalizace dostalo k dalším generacím.
Stejně tak historici a publicisté se můžou předhánět v detailech té doby, ale nezvládají to předat běžné veřejnosti.
Svoboda není samozřejmost
Volně cituji známý výrok Santayany, pokud neznáme historii, její chyby si zopakujeme. A není to jen teorie: nárůst příklonu k populistickým stranám a extemistům, schvalování ruské agrese, sentiment po socialismu, to všechno je přímý následek toho, že za 35 let jsme nezvládli výuku moderní historie.
Mádlovi se podařilo jedním filmem něco, co celý systém nezvládl za tři dekády.
Proto chci upřímně poprosit kritiky filmu z řad pamětníků, historiků, badatelů i publicistů: předejte nepamětníkům lepší povědomí o této době. I když k tomu máte hodně prostředků a kompetencí, dosud se vám to nepodařilo.
Pak si ráda přečtu, co všechno je na filmu Vlny nepřesné.
