Je dovoleno smát se v době válek?

To jsme nikdo netušili, že někde v Číně se rozjíždí virus, který rozhodí fungování celé planety. Že než se stačíme vydýchat z bolestí a ztrát covidu, využije Putin nestability a zaútočí na celou Ukrajinu. A ve stejně bezcitném a destabilizačním duchu teď proběhlo napadení Izraele.

Všichni zažíváme velmi těžké časy. Najednou ten svět, který nám nepřipadal dost dokonalý, zmizel a řešíme otázky samotné existence. Nás, našich blízkých, lidí prchajících před válkou, lidí čelících útokům na své domovy. Výhružky jadernou katastrofou. Ještě těžší je pro nás sledovat dennodenní prohry v kybernetické válce. Velká část populace podlehla dlouholetému neodráženému přívalu lží. Rozděl a panuj.

Je tak těžké vidět nespravedlivě umírající rodiny, děti, těhotné ženy, každý zmařený život bolí. A ještě těžší slyšet od vrstevníků, sousedů, učitelů vašich dětí či úředníků relativizaci a popírání všech odporných násilných činů.

Co můžeme v tak těžkých časech udělat, aby svět byl alespoň o kousek míň zraněný? Můžeme poslat peníze na pomoc nespravedlivě napadeným zemím. Můžeme se zapojit do přímé pomoci například válečným uprchlíkům v místě našeho bydliště. Taky se zastávat nespravedlivě osočovaných proti lidem, kteří už naplno šiří nenávist podle notiček v hybridní válce.

Ale co můžeme dělat víc? Přímou pomoc Ukrajině aspoň částečně můžeme vidět na zapojení ukrajinských uprchlíků do běžného života, na dobrých vztazích našich dětí se všemi těmi Natálkami, Kyrami a Bohdany se smutnýma očima. Jenže špatné zprávy z Ukrajiny přicházejí stále a teď se nám navíc těžce vrací podcenění antisemitismu ve světě. Jak konkrétně můžeme pomoci napadenému Izraeli? Kromě finanční pomoci a vyjádření podpory na sociálních sítích toho moc není.

Nedivím se frustraci lidí dobré i nedobré vůle. Strach, malá perspektiva dobrého řešení, dlouhá doba, všechno působí na naši psychiku i dobrou víru v lidstvo a budoucnost.

Na sociálních sítích se stále častěji objevují káravé reakce: Jak se můžete bavit, fotit jídla, chodit do divadla, smát nebo si fotit děti, když žijeme v době válek? Já se tady strachuji o osud nešťastných lidí a ty si klidně píšeš legrační posty, fotíš selfíčka, a dokonce píšeš poezii? Vždyť ve světě zuří války! Podívej, jak já trpím!

Nepřipadá mi v pořádku okřikovat lidi, že se nezapomněli smát. I v nejtěžších časech, v nejhorších osobních okamžicích, lidé touží po zábavě. Po radosti. Po umění. V koncentračních táborech vznikala divadelní představení i literární díla. V časech normalizace disidenti pořádali bytová divadla i big beatové koncerty. Děti ukryté v kyjevském metru zpívají ostatním písničky, ukrajinští vojáci zásobují sociální sítě drobnými vtípky z bojového pole.

Protože umění a smích nejsou žádná povrchnost, je to světlo, záchytný bod. Je to naděje, že zlo přece jednou musí skončit. Náplast na všechny rány a nejistoty. Pár minut odběhnutí z pekla do hezčích časů. K potřebě smát se i v šílených časech nás vede pud sebezáchovy.

A my žijeme ve svobodné zemi. V míru, bezpečí a bohatství. Jsme zoufalí z vývoje ve světě, z toho, jak se třetina spoluobčanů nechává obalamutit lží, na to všechno máme nárok. Ale nic z toho nás neopravňuje k tomu, aby nám začal vadit smích druhých.

Co můžeme dělat pro lepší svět? Jistě můžeme v rámci možností posílat finanční pomoc, zapojit se do dobrovolnických akcí. Málo se zdůrazňuje naše zodpovědnost připomínat selhání v historii. Pobuřujeme se nad mladými, když jsou v anketách tázáni na komunistický puč 1948 nebo invazi Varšavské smlouvy v 1968. Je to chyba mladé generace nebo nás, moudrých a zkušených, že nezvládáme výuku moderní historie? Anebo se stále vyučuje s normalizačním pohledem, jak již několikrát ve svých zprávách uvedla BIS. Ani my, dospělí a rozumní, neumíme připustit selhání našich předků třeba při vyhnání Němců po válce, včetně masakrů na civilním obyvatelstvu.

Co víc můžeme dělat? Nežít si ve svých bublinách, nereagovat emotivně, ale vždy zvažovat fakta v diskusích. Snažit se hledat pravdu, poctivě vůči sobě i okolí, i když to bude znamenat, že si někdy přiznáme vlastní omyl. Můžeme dělat víc? Miluji britské heslo z časů druhé světové války KEEP CALM AND CARRY ON. Vyděšený a frustrovaný člověk je oslabený člověk. My musíme žít, fungovat, ne přežívat schoulení strachy v koutě. Svoboda a radost je to, co nám autoritářské režimy závidí nejvíce. Chceme se toho zbavit sami dobrovolně?

Minulý týden jsem se účastnila benefičního představení Divadla Járy Cimrmana. Skupina skvělých lidí z (bývalého) Twitteru vymyslela koncept představení s příspěvkem na konto Paraple. Dobytí severního pólu bylo pro mě nezapomenutelné z mnoha důvodů. V hledišti i na jevišti se sešli lidé, kteří chtějí pomáhat, potkávat stejně naladěné lidi a bavit se. Zdeněk Svěrák v úvodní části řekl: „Svět je stále horší a horší, ale dobrý člověk ještě žije.“

Při představení jsem se přistihla, jak sleduji publikum, které se od srdce směje tisíckrát citovaným replikám. Protože všichni potřebujeme úlevný smích. Když sedmaosmdesátiletý pomocný učitel dvakrát zahrál píseň proti trudnomyslnosti, publikum se spontánně přidalo. Znělo to jak hymna nezlomnosti. Smích a slzy v koutu oka.

Tak si nezapomeňte i do té největší psoty přibalit s sebou míč proti trudnomyslnosti a občas si zazpívat. Polární noc bude ještě dlouhá.