Článek
Bez šance jsou potom jakékoliv aktivity, které směřují k prosté zábavě, uvolnění, radosti. Cože? Nám že někdo bude diktovat, kdy se bavit? Nám, kteří víme všechno nejlíp, všemu rozumíme a na všechno máme silný názor? Bavit se umíme sami, sarkasticky, jízlivě, přezíravě. Jen tak se zasmát? Proboha, a proč?
Je hořce legrační pozorovat, jak mnoho lidí vyslovuje názor na film o Barbie, aniž by jej viděli. Nicméně to není cílem mého sdělení. Projíždím si na sociálních sítích obrázky z aplikace, kde se můžeme nechat ztvárnit jako plastová panenka nebo panáček.
Nechci ztrácet čas nad další vlnou přezíravých komentů, či varováním před bezpečností aplikace. Na sociální síti dáváme fotky všanc denně, s plným vědomím, že je může ukradnout kdejaký jouda. Další úvaha tedy patří pouze těm, kteří spadají do kategorie „umíme se bavit a zasmát sami sobě“.
Dívám se na fotografie z aplikace, krásné plastové Lenky, Jany, Tomové či Lucie. Některé znám z reálného světa, některé pouze prostřednictvím sociální sítě. Můžeme se dohadovat, zda AI vystihla v plastové panence jejich podobu více či méně zdařile, zda vybrala dobrý outfit či barvu vlasů. Stejně se na figurky nemůžu vynadívat. Celý den mi to vrtá hlavou.
Jsem dítě normalizačních časů, Barbie jsem nikdy neměla a vlastně moje dcera taky ne, takhle drahou panenku si vícečlenná rodina s právě zakoupeným domkem dovolit nemohla. Proto k vyzáblé dokonalé panence s nepřiměřenými tělesnými proporcemi nemám nijak zvláštní vztah. I když ano, jsem ráda, že žijeme v době, kdy si holčičky nebo kluci můžou hrát s nádhernými hračkami, o kterých se nám ani nezdálo. Barbie je pro mě velkým symbolem lepších časů.
Stejně jsou myšlenky neodbytné i po uvědomění si symbolu svobody. Co je na těch dokonalých figurkách s lidskými obličeji tak fascinující? Proč si moje přátele v mattelovském provedení prohlížím znovu a znovu?
Celý život všichni slyšíme, jak jsme nedokonalí. Zrovna u škarohlídů Čechů, často s absencí ohledů, je úplně běžné říkat druhým, kde všude mají nedostatky. Odmala nenávidíme svoje nosy, babičky nám sdělují, že tak ošklivý raťafák máme určitě z druhého rodu. Maminky přečesávají vlasy přes odstáté uši a učí nás maskovat pihy. Prakticky od puberty slyší holky, jak toho mají na těle někde málo, někde příliš. Poměřování, shazování, maskování nedostatků.
Co na našem sebevědomí nezničilo nejbližší okolí, dorazí reklamy. Denně nám všem oznamují, že s tak povadlou pletí, málo lesklou hřívou, neexistujícím pasem a kuřím okem na palci prakticky nemáme právo hlásit se mezi lidi. A honem to, člověče, naprav. Samozřejmě s pomocí našeho přípravku za pouhých čtyřistadevadesátdevětkáčé!
Jaký je výsledek neustálých útoků na náš vzhled? Pocit provinění vůči světu za vlastní nedokonalost. Omluvy. Komplexy méněcennosti. Poruchy příjmů potravy. Pokud máme štěstí a potkáme někoho, kdo nás umí pochválit, umíme říci, já vím, kámo? Kdepak, v naší společnosti se přece musíme shazovat, pochvale nevěřit, vysvětlovat, že dobře dnes vypadám jen náhodou, jindy je to strašné.
A teď je tu aplikace, kde všechno špatné schováme. Jen tak z legrace, ze zvědavosti, ze zoufalosti další noci beze spánku, prostě si zkusíme vytvořit sami sebe dle nesmlouvavého měřítka dokonalosti. Samozřejmě jen tak z legrace. Ironicky nebo přezíravě.
Aspoň jednou vidět sebe sama bez pocitu omluvy ke zbytku světa. S nádhernou hřívou, dokonalým pasem nebo břišáky, labutí šíjí a širokými rameny. Žádné vrásky, akné, pleš nebo křivé nohy. Prostě dokonalí.
Projíždím si fotky všech Lenek, Gábin, Radků, Richardů, Marií, Magdalén i Petrů. Jsou všichni nádherní. Kochám se jejich krásou. Už vím, proč jsem těmi obrázky tak fascinovaná. Nejhezčí na uměle vytvořené figurce jsou právě jejich skutečné rysy. Oči, nos, tváře, obočí. I v plastové úpravě vyzařují to, co jejich opravdový nositel.
Uvědomíme si konečně, třeba díky jedné přihlouplé aplikaci, že jsme úžasní? Že nepotřebujeme dokonalé proporce a jednotný odstín pleti? Nemusíme mít hřívu jako Barbie nebo Ken. Nejkrásnější je naše jedinečnost, namíchaná podoba od našich rodičů, zapsaný úsměv i životní zkušenosti. Nadšení nebo unavení, to všechno jsme jen a jen my.
Nenapodobitelní, zajímaví a vždycky krásní. Nemusíme být vyzáblé dokonalé figurky s nepřiměřenými tělesnými proporcemi. Haló, tak se usmějte! Dobrá zpráva. Jsme všichni mnohem, mnohem hezčí než Barbie s Kenem!
