Článek
Spolujízda je fenomén a určitá podoba sociální sítě. Nouze způsobená nedostatečnou veřejnou dopravou mě naučila využívat aplikaci sdílených jízd, díky kterým se dostanu do Prahy rychle, bezpečně, nezvyšuji zahuštěnost dopravy v hlavním městě. Ještě si příjemně popovídám s nejrůznějšími lidmi.
Obvykle jsou to řidiči nebo řidičky s VŠ vzděláním, cestují do Prahy do centrální kanceláře nebo na meetingy a chtějí si po cestě popovídat. Nejčastěji z oborů IT, farmacie, developeři či zaměstnanci univerzit. Pokaždé inteligentní a příjemní lidé, z východu Moravy nebo Slovenska.
Cesty se Slováky jsou vždycky fajn. Jako rozená Čechoslovačka mám výhodu dobré znalosti jazyka, zeměpisu i historie jejich země, navíc díky přátelům na Twitteru mám docela slušný přehled o současné situaci v zemi. Poslední měsíce jsou cesty s nimi stále více s hořkým nádechem marnosti a beznaděje.
Dříve byly přesuny Slováků na západ pouze z ekonomických a pracovních důvodů. Studovali v ČR a už tady zůstali, domů jezdí hlavně za rodinou. Někdo „na stará kolena“ našel pracovní příležitost v Praze, děti jsou odrostlé, žena mě může vidět jen o víkendech, v Popradu nebo Prešově bych takovou práci nenašel.
Po parlamentních volbách na Slovensku přibylo na cestách bezradné ticho a krčení rameny. Rozhádaná společnost, obrovská síla dezinformací, spor o základní hodnoty a směrování. Obrovský rozdíl venkov vs. města. Generační konflikty v rodinách. Lidé, kteří žijí celý život v jedné vesnici nebo městečku, prostě věří, že Západ je zkažený a hodný Východ ochrání základní hodnoty lidstva, které si držíme po staletí.
Velký vliv má církev. Červeným hadrem na posuzování lidí je vztah k LGBT+ menšině. Kdo ji respektuje, dokonce hájí, je zatracený, protože pán farár hovorí, že prídů do pekla. Co na tom, že papež dávno prohlásil, že všichni jsou Boží stvoření; lokální postarší faráři jsou papežtější než papež.
Cesty bývají dlouhé, zvláště v pátečních kolonách směrem na východ. To se člověk dostane i na dřeň některých bolestí. Student a studentka z Bratislavy, co jsou v Praze na Erasmu, se nestačí divit, jak jsme v Čechách liberální, že tohle nebo ono by v jejich okolí neprošlo. Dělí nás jen pár set kilometrů, ale nacionalismus a nenávist přetočily Slováky mnohem víc k východu.
Zažila jsem pátek před prezidentskými volbami na Slovensku a Slováci jedoucí domů cítili obrovskou naději. Následující týdny už byla vystřídaná zklamáním, rezignací, obavami. Cesty ze západu domů jsou pro ně stále náročnější.
Předevčírem se mnou cestovali tři Slováci. Erika vystudovala univerzitu, našla si práci v Praze a pendluje mezi Čechami a Německem. To je ten dobrý případ, kdy může radostně těžit z členství v EU a využívat volného pohybu osob, práce a kapitálu. Erika je spokojená a rozhodně se nehodlá na Slovensko vrátit, stejně se po posledních volbách s rodinou jen hádá.
Řidič Jano už je beznadějnější příklad. Celé roky využíval volného pohybu, má v Prešově svoji firmu a díky příležitostem trávil hodně času mezi Bratislavou a Prahou. Kvůli mizerné situaci po posledních volbách a přiklánění na Východ nechce, aby tam vyrůstaly jeho děti. Pracuje na tom, aby si manželka našla práci v Praze a shání školu a školku pro své syny. I když si postavil krásný dům s muškáty v oknech, vysadil jabloňový sad a miluje tamní krajinu. Už ztratil víru v budoucnost země. Jeho slovy, nechce žít na hranici s Běloruskem.
Ale to nestačí. Na zadním sedadle sedí Fero. Růžové vlasy a jemné rysy. V průběhu povídání sám říká, že je gay. Ani v liberální a nejzápadnější Bratislavě se necítí bezpečně. Dokud byla prezidentkou Čaputová, cítili v jeho komunitě aspoň nějaké zastání. Po vítězství „konzervativního“ Pellegriniho skončilo hájení, teď už je otevřená nenávist k jejich menšině šířená naplno. Což ve spojitosti s veřejným tajemstvím ohledně osoby samotného prezidenta zní tak hořce absurdně.
Fero už není jen ekonomický migrant. Cítí ve své zemi přímé ohrožení. Nepamatuje týden, kdy by na něj někdo nezačal slovně či fyzicky útočit, protože má růžové vlasy a nevypadá tradičně. Bojí se. Po útoku na kavárnu oblíbenou LGBT+ v říjnu 2022 projevila prezidentka Čaputová hlubokou lítost a jasné odsouzení. Dnes Fero nevěří, že by se jich někdo zastal, naopak by si politici přisadili.
Hovořím s různými Slováky skoro každý týden. Týden od týdne jsou hovory více bez naděje a více krčí rameny. Nechtějí na Slovensku zůstat. Přestali věřit, že se situace někdy vrátí do evropských standardů. Slovensko přichází o svoji nadějnější a vzdělanější část. Kdo může, míří do Brna, Prahy, nebo dál do Německa. Ani rodinné vazby už nejsou argumentem, rodiny jsou rozbité napříč díky desinformacím a šířené nenávisti.
Když spolu debatujeme, jak se to mohlo za ty roky zvrátit, často slyším podobné věty. Na demokratických politicích nenechávali nit suchou a nic se jim neodpustilo. Emoce měly větší váhu než rozum. Rozdílná míra kritiky demokratů a populistů, lidově řečeno populistům prošlo mnohem víc. Ztráta svobody médií. Zabývání se bulvárními kauzami a skutečná ohrožení demokracie unikla pozornosti. Rozdrobenost demokratických stran. Ješitnost politických lídrů.
Za 30 let od rozdělení Československa lze těžko hledat paralely ve vývoji našich zemí. My sami nemáme co poučovat, když jsme si dvakrát po sobě dobrovolně a vlastní přechytralostí zvolili prezidentem slouhu Putina. Dvakrát jsme měli ve vládě Babiše a na třetí angažmá se už jen třese.
Jenže my už nemáme na západě spřízněné bratry, kde bychom se mohli snadno usadit a rychle díky podobné řeči adaptovat. Slováci nám jsou blíž, než si myslíme. Od jejich reality nás dělí jen pár set kilometrů a pár let. Není na čase přestat řešit bulvární pitomosti a zabrzdit nástup populistů a extrémistů u nás?
