Článek
Jednou z mnoha věcí, které mě s příchodem mateřských starostí překvapily, bylo fungování komunity matek. Asi každý, kdo někdy v zoufalství zadal do vyhledávače dotaz týkající se problémů se zdravím, spánkem či třeba chováním své ratolesti, dříve nebo později narazil na již existující internetovou diskuzi, kterou založila jiná zoufalá maminka se stejným nebo podobným problémem. S trochou štěstí pak bude v dané diskuzi několik stránek odpovědí. Je to ale štěstí? Po chvíli čtení můžete například zjistit, že jste:
a) hysterka, co řeší každou prkotinu (asi prvorodička, že? No jasně!),
b) trestuhodně zanedbala své povinnosti vůči dítěti a měli by na vás rovnou zavolat OSPOD,
c) úplně neschopná, protože vůbec máte takový problém (to se mně nikdy nestalo!),
d) nevděčná nána! Máte přece být ráda, že vůbec máte nějaké dítě, a ne se zabývat takovými malichernostmi.
A teď si vyberte.
Ženy sobě
Člověk by čekal, že na fóru, kde mezi sebou diskutují z 90 % ženy, bude převládat mírný empatický tón, že zde najde nadhled a pochopení od lidí, kteří jsou na jedné lodi. Místo toho mezi matkami vládne jakási zvrácená rivalita. Potřeba ukázat, že já vychovávám lépe, já jsem schopnější, já jsem se víc obětovala, já to všechno zvládám líp. Srovnávání, tlak, ponižování. To, na co si ženy stěžují jako na aktuální společenský fenomén, často vychází z vlastních řad. Proč si tohle děláme? Proč místo abychom se podpořily, pochopily se nebo si poradily, využíváme bezradnost té druhé k tomu, abychom ji ještě víc srazily dolů? Dokážeme tím někomu, že jsme lepší? Dokážeme to samy sobě? A budeme se pak cítit líp?
Internet nemůže za všechno
Dalo by se namítnout, že nejde o vypovídající vzorek, že je to jen jedna internetová stránka. Na podobný jev je ale v online světě možné narazit všude možně, od diskuzí pod články na společenská témata po instagramové profily celebrit. Zvlášť vidět je to u témat, která pomyslně rozdělují matky na dva tábory - kojení vs. umělá výživa, respektující výchova vs. tradiční přístup, klasický porod vs. císařský řez… A ano, názory můžeme mít různé, ale to nás neopravňuje se nad někoho povyšovat, zesměšňovat ho nebo se snažit dokázat, že jen já mám pravdu cestou agresivity vůči druhé straně. Vždyť duševní zdraví matky, zvláště pak té čerstvé, umí být pěkně křehká věc. Dobře, „nemusíme to číst“, ale v dnešní době se zkrátka určitá část života odehrává online, ať chceme nebo nechceme, a odstřižení se od tohoto světa může prohloubit v mateřství už tak časté pocity osamělosti. Navíc, co si budeme povídat, s podobnými jedovatými komentáři, významně zdviženým obočím nebo rovnou nekompromisními soudy se setkáte úplně stejně i offline. Jako by ze všeho nejdůležitější nebylo to, že všechny svoje děti milujeme a děláme, co můžeme, jen každá jiným způsobem.
To za nás…
Kapitola sama pro sebe je pak mezigenerační boj, kdy se starší ročníky s odrostlými ratolestmi a mírně selektivní pamětí plácají po zádech, typicky počínajíce svá prohlášení slovy To za nás. Dál se daný výlev většinou hemží připomínkami někdejší neexistence automatických praček a jednorázových plen, pochybnými argumenty dokazujícími úspěch vlastního výchovného stylu a povzdechy nad zhýčkaností a neschopností generace současných matek. Vůbec nerozporuju, že to naše maminky a babičky měly velmi náročné, to by mě ani nenapadlo. Rozhodně měly. Ale to neznamená, že to někdo nemůže mít těžké teď, se všemi vymoženostmi naší doby. Taky to může být (a je) náročné, jen třeba zase trochu jinak.
Změníme to?
Mé poselství na závěr směřuje ke všem ženám, které si nemůžou pomoci a za každou cenu potřebují nějaké jiné říct nebo napsat, že je neschopná matka, zhýčkaná hysterka nebo nevděčná mrcha, která si neváží toho, co má. Zastavte se a zeptejte se samy sebe - opravdu to potřebuju sdělit? A proč?
Mateřství je krásné, ale taky těžké. Je skvělé, že v tom nejsme samy, je nás tolik, co prožíváme podobné situace. Místo srovnávání, zesměšňování a útoků se můžeme podporovat, sdílet své radosti i starosti, radit si nebo třeba jen naslouchat a soucítit. Buďme tu pro sebe, ne proti sobě.
