Článek
Nechci psát ani o komplikovaných vztazích matek a dcer, i když i to je velké téma. Chtěla bych se spíš zamyslet nad tím, co jsem měla udělat lépe, dokud to šlo. A co vy, které máte to štěstí, že tu s vámi vaše máma ještě je, udělat můžete.
S maminkou jsem měla hezký vztah. Jsem jedináček, vlastně byla jsem, teď už jsem sirotek. Když si vzpomenu na své dětství, všechno se točilo kolem mě, byla jsem středobodem vesmíru mých rodičů. A bylo to tak vlastně celý život. Samozřejmě, že jsme se občas s mámou pohádaly, jako všude. A ta její „moudra“ mi často lezla na nervy. To, že měla skoro vždycky pravdu, poznávám až teď, když jsem v jejím věku a dějí se mi podobné věci. Ale tyhle zkušenosti jsou asi nepřenositelné. Vidím to u svých dnes už dospělých dětí, když se jim teď snažím ta „moudra“ předávat, tak narážím přesně tak, jak narážela moje mamka u mě. To je ten střet generací, s tím asi nikdo nic neudělá, to se asi opakuje, co svět světem stojí, a bude se to opakovat pořád dál.
Když vám odejde blízký člověk, po odeznění toho nejhoršího smutku a truchlení začnete bilancovat, vzpomínat, přemýšlet, co jste mohli udělat lépe a neudělali, dokud byl čas. Aspoň já to tak mám. A není to o tom, že bychom měly s mamkou špatné vztahy, to vůbec ne. Jen jsem prostě brala svou mámu jako samozřejmost, která tu pro mě vždycky je a bude. Neprojevovala jsem jí svou lásku tak, jak bych mohla, neudělala jsem si čas jen na ní, nezastavila jsem se v tom každodenním kolotoči, nevzala jsem jí za ruku a nevyslechla jsem si její stesky a pocity, aspoň ne tak často, jak bych měla a mohla. Neřekla jsem jí: „Mami, mám tě moc ráda.“ Nebo ano, určitě řekla, ale v tom všedním shonu to byla jen taková fráze.
Když se pak do rodiny narodí děti (vnuci), stane se z mámy automaticky babička a dostane se tak z druhé na třetí kolej. Všechno se točí kolem dětí, řeší se jen jejich pocity, potřeby, požadavky. Máme tisíce fotek našich dětí, máme jich tolik, že si je ani do konce života nestihneme všechny prohlédnout. Ale kolik máte fotek svých maminek? Teď nemyslím takové ty, kdy drží na klíně svá vnoučata a zbožně se na ně dívají, to nejsou fotky maminky, ale zase hlavně té nové generace. Myslím fotku, kde je veškerá pozornost věnována mamince, kde je vaše máma tím pomyslným středobodem světa. Já se musím přiznat, že takových fotek mám hodně málo. Přitom jsou pro mě teď, kdy už nemám mámu vedle sebe, tak cenné. Dokonce spoustu jejích „krámů“, které byly pro ni tak důležité a nad kterými jsem já jen ohrnovala nos, teď opatruji jako nevzácnější relikvie a jako tiché vzpomínky na ni.
Maminčin vánoční kaktus, který jsem zdědila a který mi teď krásně rozkvetl.
Moc mi chybí i její hlas. Rodiče bydleli daleko a já jsem byla pořád na cestách, často jsme si volali. Strašně moc mě mrzí, že jsem si nějaký hovor nenahrála, že jsem si nenahrála to její: „Ahoj, jak se máš, to je dobře, že voláš, moc tě s tátou zdravíme…“ Mohla bych si zase postěžovat na život a uslyšela bych její uklidňující hlas: „Neboj, to bude dobrý!“ Mrzí mě, že jsem dnes, v době nejmodernějších technologií, kdy každý nahrává každou blbost, nezachytila ten krásný maminčin hlas. Když by mi bylo smutno, mohla bych si ho pustit a maminka by tu mohla být aspoň chvilku zase se mnou.
Ale proč to všechno píšu? Nechci si tady vylévat své srdce. Každý má své trápení, každého postihne v životě nějaká smutná událost a musí se s ní vyrovnat. Jen jsem si uvědomila, že tak, jak jsem to měla já, to má spousta z vás. Vidím to v rodině, u přátel a známých. Chtěla jsem jim to mnohokrát říct, ale nechci se jim plést do života. Jak říkám, zkušenosti jsou většinou nepřenositelné. A stejně by tomu nevěřili, tak jako bych tomu asi nevěřila já, dokud se mě to bytostně netýkalo. Tak třeba si přečtou tenhle článek a budou mít ještě šanci vše napravit.
Život je křehký a krátký. Uteče jako voda. A když je konec, je pozdě bycha honit. Nepůjde už nic napravit. Počítá se jen to, co uděláte teď a tady. Třeba nebude už žádné příště. Tak jsem vás chtěla touto cestou poprosit: Holky (každého věku), buďte na svou mámu hodné! Věnujte jí svou lásku a dávejte jí najevo, že ji máte rády. Naslouchejte jí a buďte tu pro ni, tak jako ona tu je celý život pro vás. Neberte její přítomnost jako samozřejmost. Zastavte se, hoďte na chvilku povinnosti za hlavu (věřte, že vám nic neuteče), obejměte svou mámu, řekněte jí, že ji máte moc rády, a věnujte chvilku jen jí. A dělejte to často, dokud to jde!
Mami, já vím, že mě tam někde ze shora sleduješ a chráníš, a doufám, že tam máte internet, aby sis mohla přečíst tenhle můj článek. Maminko, mám tě moc ráda!
