Článek
Opakuje se to s železnou pravidelností, jak se blíží vánoce, je jasné, že navzdory všem předsevzetím poruším všechny mé zásady zdravého stravování, které se tak urputně snažím během celého roku dodržovat. O svých pokusech (ne vždy marných) jsem psala ZDE. Nejinak tomu je i o letošních (vlastně už o loňských) svátcích. Je to boj, který se fakt nedá vyhrát.
Začíná to už dlouho před svátky pečením cukroví. V naší rodině cukroví skoro nikdo nejí, ale tradice je tradice. Takže to musím vždycky napéct a nakonec i sníst skoro všechno sama. Možná namítnete, že existuje i zdravější forma cukroví. Ano, máte pravdu. Ale za prvé to už není ta pravá vánoční tradice a za druhé, to by mi už s konzumací vůbec nikdo nepomohl. Tentokrát jsem aspoň omezila množství, upekla jsem cukroví jen z třetinových dávek, tak snad ho budu mít do Tří králů z krku!
Pokračuje to návštěvami příbuzných a známých. V ten předvánoční čas se tak nějak očekává, že navštívíme všechny babičky, tetičky, příbuzné a známé. A sami víte, jak to na takových společenských návštěvách vypadá. Jako by nestačilo to cukroví, co jsem si sama napekla, ještě musím ochutnat všechny druhy u všech příbuzných a známých ženského pohlaví. A pochválit jim ho. Odmítnout se tak nějak nehodí, nechcete jim zkazit radost a urazit je tím, že si nevezmete.
Zdravé a nezdravé jednohubky, uhodnete, které zmizí jako první?
Dalším kamenem úrazu jsou dárky. Všechna ta milá setkání a návštěvy doprovází další (z mého pohledu dietářky nepříjemná) tradice, a to výměna dárků. Většinou jsou to totiž nějaké sladkosti, nebo alkohol. Pro mě je to peklo. Do vánoc jsem byla šťastně dočasně vyléčená z mé závislosti na sladkém. Svůj lítý boj s démonem jménem cukr jsem popsala ZDE. Nejbližší rodinu jsem sice už s postupem času přesvědčila, že darovat mi čokoládu je jako dát flašku vyléčenému alkoholikovi, takže tam nebezpečí nehrozí. Ale u těch vzdálenějších příbuzných a známých je to horší. Když se bráním přijetí takového danajského daru a zkouším jim vysvětlit, že držím dietu a že sladké prostě nemůžu, berou to jako zdvořilostní frázi, ne pro ně není odpověď a tu bombošku mi prostě vnutí.
A úplně nejhorší peklo jsou jedlé dárky! Rozmohl se nám tu takový nešvar, dávat vlastnoručně vyrobené jedlé dárky. Já vím, je to dobrý nápad, člověk by měl být rád, že si na něj někdo vzpomene a vlastníma rukama mu něco dobrého vyrobí. Teoreticky je to super. Ale v praxi to znamená další hozené vidle do mého předsevzetí udržet se během vánočních svátků na uzdě. Ostatně i my oplácíme stejnou mincí. Manžel vyrábí úžasné utopence a já už od léta připravuji domácí ořechovku. A těmito dobrotami také obdarováváme kdekoho. Já vím, řeknete si: také žádná sláva, co se týče nutriční vyváženosti a zdraví prospěšnosti. A máte recht! Ale aspoň to není nic sladkého.
Alkohol je také součástí vánočních svátků. Ať už jeho prostá konzumace, nebo výroba „jedlých“ dárků.
Nejhorší z tohoto mého úhlu pohledu jsou dárky od naší nevěsty (přítelkyním svých synů říkám nevěsty, i když to někdy až do tohoto stádia nedojde, ale jeden nikdy neví). Takže naše (rozuměj synova) nevěsta nás průběžně během celého roku zásobuje těmito svými skvělými jedlými dárky. Je strašně šikovná a pracovitá. A tyhle výtvory ji vyloženě baví. V poslední době vytváří domácí ručně vyráběné bonbóny a jiné laskominy, třeba Ferrero Rocher nebo Mon Cheri. A jde jí to fakt skvěle. Chutnají lépe než originál. Co bonbón, to majstrštyk, za který by se nemusely stydět ani světoznámé cukrářské značky. No uznejte, takový dárek nelze odmítnout, a když už ho máte doma, nezbyde vám nic jiného než ho sníst (většinou jak se říká „na posezení“).
Letos zklamal i můj milovaný manžel, který dělá, co mi na očích vidí. Bohužel si špatně vysvětlil můj povzdech u reklamy na nějakou sladkost. Tenkrát jsem bezmyšlenkovitě pronesla, že bych si tuhle dobrotu moc ráda dala, a hned vzápětí jsem na to zapomněla. Byl to jen takový reflex, prostě vidím čokošku a tečou mi sliny. Jak ji nevidím, zapomenu na to. Nikoli však můj muž. Když se o několik dní později ta samá dobrůtka objevila v supermarketu ve slevě, nezaváhal ani vteřinu a jal se mi splnit mé přání. Takže v jeho tajné skrýši skončila další luxusní bonboniéra. Bohužel, k vánocům neodmyslitelně patří i předvánoční úklid. Také taková tradice, kterou slepě dodržuji. No a při vyklízení skříní jsem narazila na všechny manželovy tajné skrýše. Naštěstí (nebo na neštěstí) tam přede mnou neschovával žádné nepřístojnosti, jen různé ty čokolády, bonboniéry, dary-nedary a další zapovězená lákadla. No, asi vám nemusím sáhodlouze vyprávět, jak to s nimi dopadlo.
Když už konečně začínají ty pravé vánoce, jsem já už naprosto ztracená. Všechny mé diety vzaly za své, zase jsem jako již tradičně spadla do závislosti na cukru, všechna má předsevzetí, že letos to bude určitě jinak, se rozplynula jako sněhová pusinka v ústech. Jakž takž se mi daří nepřejídat se. Štědrovečerní večeři (která byla mimochodem vynikající a lehce dietní) jsem do sebe narvala víceméně z donucení, protože nezapadá do mého rytmu přerušovaného půstu, na který jsem si už tak krásně zvykla. Všechny ty jednohubky, chlebíčky a další pochutiny se snažím konzumovat s mírou, ale i tak se mi to někdy vymkne. No odolejte tomu, když to před vámi leží, máte to celý den na očích a všechny ty dobroty vás vyloženě svádí k hříchu.
Ovocný „burčák“ ze zbytků zásob. Je bohužel opravdu vynikající.
Kapitola sama o sobě je alkohol (nejen) o svátcích. Během celého roku se ho snažím držet na uzdě, což se mi daří, kromě občasné skleničky jsem téměř abstinent. Mé závislosti se totiž ubírají jiným směrem, jak už jsem se tu opakovaně přiznala. Ale k vánocům již tradičně (zase ty prokleté tradice) alkohol patří. Začíná to svařáčkem na vánočních trzích, kterých jsem letos navštívila hned několik, takže i těch svařáků bylo víc. Pokračuje to stylem štamprlička sem, štamprlička tam na různých návštěvách. Nesmím zapomenout ani na výrobu domácí ořechovky a vaječňáku, které mám vážně moc dobré a které musím náležitě ochutnávat, jak při přípravě a míchání těchto lektvarů, tak pak kdykoliv mám cestu do ledničky (a chtěla bych ještě jednou zdůraznit, že nejsem žádný alkoholik, to dělají ty zatracené svátky prostě). A jako vrchol, letos jsem z nudy a kvůli přebytku surovin ještě začala dělat vynikající domácí ovocný „burčák“, který bohužel všem zachutnal, takže jsem nevědomky asi vytvořila další děsivou tradici.
Novoroční předsevzetí. Znáte to. Zpytovat svědomí, slibovat hory doly. Bude to letos něco platné?
Dnes je prvního ledna, svátky pomalu končí, začíná nový rok. Určitě to znáte, je to doba bilancování, předsevzetí a snahy o nějakou změnu. Mě chytá lehká deprese, že jsem to zase nezvládla, zase jsem selhala. Suma sumárum, nějaké to kilíčko navíc určitě po vánocích zase mám.
No nic, ještě dnes pojedu v uvolněném režimu, zdlábnu všechny zbytky, co mi zůstaly po období obžerství v ledničce, a hned potom zas doufám najedu do svého dietního režimu. Ostatně takhle se s tím vlastně všeobecně počítá, hned od rána už na mě v televizi útočí reklamy. Tentokrát to ovšem nejsou reklamy na sladkosti, jako před vánocemi, ale reklamy na odtučňovací kůry, různé dietní preparáty a zaručené přípravky. Letos se už ale nenechám nachytat. Žádné horentní sumy za přípravky, které sice dočasně pomůžou, ale jo-jo efekt je téměř zaručen (věřte mi, vím, o čem mluvím). Jinak by to hubnutí přece nebyl tak výborný byznys. Já mám svůj přerušovaný půst, do kterého stačí kdykoliv naskočit bez nějakých zvláštních investic a opatření. Tak snad se mi to zase podaří.
Každopádně, kdyby tu byly bývaly nebyly ty proklaté vánoční svátky, byla bych určitě v pohodě a nemusela zase nanovo vyrážet do boje se svými démony a závislostmi. Máte to stejně? Anebo je tu někdo, kdo vůbec nezhřešil? Pokud ano, nemusíte rovnou házet kamenem, stačí se pochlubit do komentáře a podělit se o to tajemství, jak se to období obžerství dá zvládnout bez ztráty kytičky. Za sdílení rad nad zlato, které stoprocentně fungují, předem děkuji.
