Článek
Jsem zahradník amatér, baví mě rýpat se v zemi a vůbec celé to dobrodružství a dlouhá cesta od semínka k úrodě. Příroda mě vždycky fascinovala. Bohužel na ni nemám tolik času, kolik bych si přála a kolik by si zasloužila. Tak vymýšlím zlepšováky, které mi usnadní práci. Už dlouho jsem přemýšlela o nějaké automatické závlaze, ale žádná se mi nezdála dost dobrá. Nemám ráda složité sofistikované technologie, protože jim nerozumím, vždycky se něco pokazí a je s tím většinou víc práce než užitku. Navíc v dosahu mé zahrádky není elektřina, takže by to bylo dost komplikované a pracné. Musela jsem tedy přemýšlet dál, jak ty moje rajčata, cukety a bylinky zásobovat vodou bez mé účasti.
Většinu roku pracuji v zahraničí, mám hektický život, jak jsem psala ZDE. Mou destinací je Španělsko, což je v tomto případě důležité (jinak bych to tady nevytahovala). Možná jste letos četli zprávy o hrozivém suchu, které v mém milovaném Španělsku panuje. Je to hrůza: vyschlé fontány, vyprahlá země, žádné sprchy na pláži atd. Prostě doba blahobytu, kdy jsme mohli pitnou vodou plýtvat na blbosti, je, jak se zdá, už dávno pryč. Zatím sice „jen“ ve Španělsku, ale k nám se tenhle problém určitě časem také dostane. Ostatně, o jednom způsobu, jak s tím bojovat a jak se na tuto situaci připravit, jsem psala ZDE.
Takhle nějak jsem přemýšlela, a pak mě to trklo. Ve Španělsku je přece pořád vedro a sucho (tedy v některých oblastech). Musí s tím také bojovat, vždycky museli. A různé ty technologie a vychytávky jsou záležitostí posledních několika let, možná desetiletí. Takže jak to sakra dělali dřív? Málo vody, hodně slunce, žádné dostupné vymoženosti, a přece měli skvělou úrodu. Tak jsem se rozhodla, že to udělám tak, jak to oni dělali po staletí, žádná věda, jen využití dostupných prostředků a fyzikálních zákonů.
A jak to ti Španělé tedy dřív dělali? Jednoduše. Prostě na poli zakopali k rostlinám velké hliněné nádoby, které naplnili vodou. Voda pomalu prosakovala skrz nevypálenou keramiku a rostlinky si k ní samy našly cestu, jejich kořeny vycítily neomylně životodárnou vláhu a snažily se co nejvíce přiblížit k nádobě, aby ani kapka nepřišla nazmar. Jak prosté! Příroda je fantastická. Když jí to dovolíte, poradí si sama.
Těmto hliněným nádobám se i u nás říká „olla“, což je španělsky hrnec, a tudíž to dokládá, že tahle vymoženost k nám přišla ze Španělska. I když to není tak docela pravda, Španělé to odkoukali od Maurů, kteří na jejich území ve středověku úspěšně hospodařili a zavedli mnoho do té doby neznámých zemědělských technik. Především v nakládání s vodou byli opravdoví mistři. Ale ani oni nebyli vynálezci tohoto geniálního systému zavlažování. Úplně původně na to přišli dávno před naším letopočtem ve staré Číně. Takže technika je to opravdu prastará. A pokud přežila několik tisíciletí, tak to prostě musí fungovat.
V jedné malé španělské vesničce má olla dokonce svůj pomník v nadživotní velikosti.
Jasně, že jsem měla strach, že to fungovat nebude, že do toho vrazím spoustu peněz a námahy a bude to na prd. Ale chtěla jsem to zkusit a dát tomu šanci. Na internetu jsem dokonce našla českého výrobce těchto hliněných nádob. Tak jdeme na to, experiment může začít. Koupila jsem nádoby a manžel mi udělal konstrukci na nádrž s vodou, aby byla výš než záhon (asi to ani nebylo potřeba, ale také se chtěl zapojit, tak jsem mu nebránila). Při sázení rajčat a jiné zeleniny jsem k nim rovnou zakopala hliněné nádoby, jednu na 4 až 5 sazenic rajčat. Nádoby se propojily hadičkou a zavřely víčkem (teda ne samy, propojil mi to manžel = kutil). Hadička se propojila s nádrží. Není potřeba žádná elektronika, ba ani elektřina. Všechno to funguje samospádem. Z nádrže (taková ta tisícilitrová klasika, ale asi by stačil i sud na dešťovku) teče voda hadičkou do nádob a postupně se doplňuje, jak je potřeba. No a z nádob si ji odebírají rostlinky podle potřeby a vlastního uvážení. Já už je chodím jen tak ze zvyku kontrolovat a kochat se, jak to funguje, občas je pohnojím a sbírám úrodu. Jinak se o ně vůbec nestarám, starají se samy o sebe. Jsou naprosto soběstačné. Je to fakt paráda!
Takzvaná IBC nádrž, která je u zahrádkářů oblíbená na schraňování dešťové vody.
Tahle geniálně jednoduchá metoda má hned několik výhod. Jednak se zbavíte toho příšerného zalévání, jak už jsem říkala, a hlavně je to obrovská úspora vody. Nejdřív jsem se bála, že bude nádrž hned prázdná, ale voda odtéká pomaličku a spotřeba je několikanásobně nižší, než při klasickém zalévání, nebo u kapénkové a jiné závlahy. Voda se neodpařuje, dostane se jen tam, kde je potřeba. Díky tomu neroste v záhonech skoro žádný plevel, protože nemá dost vláhy na to, aby se uchytil, rajčata neplesniví, ani houbové choroby nemají šanci!
Jsem naprosto nadšená z toho, jak to krásně funguje! Tak jsem se s vámi o tuhle mou zkušenost musela podělit. Mám teď totiž spoustu volného času, když nemusím zalévat, tak se můžu bavit psaním. Zkuste to taky (myslím tu závlahu), nebudete litovat a příroda vám poděkuje!
