Článek
Po chmurné a krušné zimě, kdy jsem měla zdravotní problémy (o kterých jsem psala ZDE), jsem se konečně skoro zázračně vyléčila (o tom jsem pro změnu psala ZDE). Takže mi otrnulo a už se chystám na zahradu. Kdo také trpíte touto „úchylkou“, určitě vás to už také táhne ven. Zatím je to díky počasí a datu v kalendáři spíš ve fázi plánování a snění. Ale i to má své kouzlo. A na toto téma tu pro vás mám malé zamyšlení.
O tom, jak tu mou zahradu pojmout, přemýšlím vlastně pořád, je to celoroční (nebo spíš celoživotní) záležitost. A kam se ty mé myšlenky v posledních letech hodně ubírají? Jak už jsem psala v jiných článcích, pracuji v zahraničí, konkrétně ve Španělsku, kde trávím každoročně minimálně půl roku. Tak už tomu je více než 30 let. Když jsem tam začínala, byla jsem nadšená, plno slunce, teplo po většinu roku, nádhera! Přála jsem si, aby takové krásné počasí bylo i u nás. Tak bacha na to, co si přejete! Když se vám přání vyplní, ne vždycky to potěší. Mně se tohle přání bohužel vyplnilo, takže dnes je u nás v Čechách skoro tak, jak bývalo ve Španělsku před lety. V létě vedro, sucho, minimum srážek, pak bleskové záplavy.
Ve Španělsku se to také posunulo. Sleduji, jak se to rok od roku zhoršuje. Loni v Madridu poprvé, co tam jezdím, nevyrostla na jaře tráva a křoví kolem dálnic. Vše bylo celou sezónu spálené a vyprahlé. Trochu se to zlepšilo až na podzim, kdy tuto oblast postihlo několik obrovských lijáků a záplav. V Barceloně už loni přestali zavlažovat obecní zeleň, kropit silnice a zavřeli kohoutek všech fontán. I slavná Magická fontána vyschla. Sice uklidňují, že je to jen dočasné opatření, nicméně vzhledem k tomu, že tam zabetonovali obrovskou železnou ceduli, tomu „dočasně“ moc nevěřím. Letos mají dokonce místní omezené dodávky vody pro osobní spotřebu, zákaz mytí aut, o zákazu zavlažování zahrádek a napouštění bazénů ani nemluvě.
Teď už si rozhodně nepřeji, aby u nás bylo jako ve Španělsku. Ale přání bylo vyřčeno, a splněno… Co teď s tím? Bojujme se suchem, dokud ještě nejsme tam, kde oni, máme trochu náskok (i když ne moc velký). Snažme se každý na svém písečku přispět. Nejsem naivní, takže vím, že jednotlivci nezachrání planetu svými malými činy, ale to přece neznamená, že se nebudeme snažit a že to vzdáme.
Když jsem přemýšlela, jaké stromy na své zahrádce vysadit, inspirovala jsem se právě v mém milovaném Španělsku a zvolila jsem stromy, které vydrží sucho, znečištěný městský vzduch a další negativní klimatické jevy. Zkuste to také. Ubude vám práce se zaléváním, budete šetřit vodu a můžete se těšit z rostlin s nádechem exotiky. Samozřejmě nemluvím o volné přírodě, ale o zahrádce, kde si snad trochu experimentování můžeme dovolit.
Ambroň západní. Nejkrásnější je na podzim, kdy její listy připomínající hvězdičky hrají všemi barvami.
Já už jsem si trochu toho Středomoří do své zahrádky úspěšně přenesla. Takže pěstuji třeba exotickou Albízii, známou jako perská mimóza, která už tady v pohodě přečkala několik zim (podotýkám, že jsem z jižní Moravy, takže třeba do podhůří Krkonoš ji asi doporučit nemůžu). Mám i katalpu, která je u nás docela známá, nebo méně známou Ambroň západní s nádherně zbarvenými podzimními listy. Místo ostružin, které mi každoročně uschly, protože jsem je nestíhala zalévat, jsem zasadila morušovník a bez práce sklízím úžasně chutnající a zdraví prospěšné moruše. Místo hrušní, které jsem několikrát zasadila a většinou nepřežily ani rok, pěstuji fíky. Tam zatím na první úrodu čekám, ale sousedé, kteří toto ovoce pěstují již delší dobu, si na úrodu rozhodně nemohou stěžovat. Dalším krasavcem, který je spíš na ozdobu, je nádherná zmarlika jidášova. Strom, na kterém se podle legendy oběsil Jidáš, proto to jméno. Kvete zjara nádhernými tmavě růžovými květy, které vyrůstají přímo z kmene. Když rozkvete, je to úžasná podívaná. A tak bych mohla pokračovat dál, těch stromů, které u nás už lze pěstovat, je spousta. Všechny se mi na zahradu ani do tohoto článku nevejdou.
Kosmatec nabízí záplavu barevných květů po celé léto.
Další téma jsou skalky a skalničky. Také jsem se inspirovala (nejen) na Iberském poloostrově a přeorientovala jsem se na suchomilné rostlinky, které mi dělají radost a šetří vodu. Nejvíc mám kosmatců, které neúnavně kvetou od jara do podzimu v nejrůznějších barvách a vůbec nemají problém s rozrůstáním v našich klimatických podmínkách (spíš naopak). Krásná je také pupalka misurijská, která je královnou suchých skalek a zídek.
Poprvé mě to vlastně napadlo asi před 15 lety, kdy jsem byla s výpravou na Kanárských ostrovech a na trekkingu nám místní horský vůdce a ekologický aktivista v jedné osobě ukazoval takovou sukulentní skalku s tím, ať se dobře podíváme, že takhle budou vypadat za 15-20 let zahrady v Evropě. Tenkrát jsme se tomu podivínovi smáli… Teď vidím, že měl naprostou pravdu, že viděl dál než my, ukolébaní tím, že se vlastně vůbec nic neděje.
Pupalka misurijská. A že se vám zdá, že málo kvete? Fotka byla pořízena v polovině listopadu, takže těch květů už tam moc není.
Dalším krokem, o kterém se v poslední době také hodně mluví a který může zlepšit to naše soukromé mikroklima (a možná nejen to), je přechod od anglických trávníků k divokým loukám. Moc jsem tomu nevěřila, ale vyzkoušela jsem a můžu potvrdit, že to funguje. Louka krásně kvete, voní, žije v ní spousta havěti, která k té přírodě patří a je v ní víc doma než my lidé. Dalším benefitem je to, že se v průběhu roku pořád mění, na rozdíl od „sterilního“ trávníku, který je celý rok pořád stejně zelený. Dnes lituji, že jsem ji nevysela na celém pozemku, že mám kousek s tím proklatým anglickým trávníkem, který musím pořád zalévat a sekat. Když byla loni ta obrovská sucha, můj malý trávníček spotřeboval spoustu vody, a přesto trpěl a nevypadal vůbec dobře. Zato louce ta sucha vůbec nevadila. Celé léto vydržela krásně zelená a po jednom posekání znovu rozkvetla. Prostě paráda!
Na louce žije nejrůznější havěť. Třeba tenhle krasavec.
A poslední můj ekologický počin je kousek pralesa. V malých městských zahrádkách to asi možné není, ale v těch velkých venkovských si to dovolit můžeme. Prostě jsem část původního porostu nechala ladem. Doslova. Jsou tam staré stromy, vykotlané pařezy, hromady tlejícího listí, polomy zarůstající mechem. Když přijela na návštěvu kamarádka z města, která má úhledné pravoúhlé záhonky, vůbec to nechápala. Ptala se mě, kdy tyhle ošklivé nálety zlikviduji a zkulturním. A když jsem jí řekla, že nikdy, jen nechápavě kroutila hlavou. Ale já miluji tuhle tajemnou část mé zahrady, která poskytuje úkryt spoustě viditelných i neviditelných tvorů, kteří si tam žijí v symbióze a bez lidského zásahu. Prostě jsem na ty svoje „nálety“ pyšná a nedám na ně dopustit.
Můj kousek pralesa. Každé jaro v něm rozkvetou modré barvínky. Není tam žádný plevel, nemusí se zalévat. Veškerou práci zvládne matka příroda.
A proč vám to vlastně všechno píšu? Úplně jsem se zděsila, když jsem nedávno zjistila, že jsou místa, kde lidé podepisují petice (a ty petice jsou úspěšné), aby obce nevysazovaly stromy. Důvod: stromy dělají na podzim bordel. Nebo aby nezakládaly louky. Důvod: žije v nich nebezpečná havěť. A vrcholem byl článek věnující se tomu, jak ze zahrady vyhnat kosy a jiné nepříjemné ptáky. Tak nad tím mi opravdu zůstává rozum stát. Tenhle článek je vlastně takový můj soukromý boj proti těmto peticím a článkům. A také prosba: zakládejme a tvořme takové zahrady, které obstojí v tom nepříznivém měnícím se klimatu a nezatíží nás obrovským množstvím spotřebované vody, které bude brzy nedostatek (kéž bych se mýlila)!
