Článek
Našeho zdravotnictví, které je obecně určitě na vysoké úrovni, jsem se vždycky zastávala a pěla jsem na něj ódy. Žila jsem totiž dlouho v zahraničí a dodnes tam pracuji, takže mám s tímto oborem bohaté zkušenosti i z ciziny. Teď jsem ale změnila názor. Doteď mi totiž nic zásadního nebylo a český zdravotní systém jsem sledovala jen zpovzdálí, okrajově, a hlavně teoreticky. Takže se mi zdál báječný. Bohužel, nedávno mě přepadly zdravotní komplikace a měla jsem tu čest seznámit se s celou tou mašinérií osobně. A o svou zkušenost bych se s vámi teď ráda podělila.
Celý život jsem byla zdravá, nikdy mi nic vážného nebylo. Máma mě sice varovala: „Počkej, až ti bude padesát, tvůj hektický životní styl se na tobě podepíše!“ Ale kdo by tomu věřil. Nejdřív se mi zdálo, že padesát mi snad nikdy nebude, že to je nekonečně vzdálená budoucnost. Bohužel, přišlo to rychleji, než jsem čekala. Nebojte, také se dočkáte. A bohužel podruhé, máma měla naprostou pravdu. To už tak bývá, že maminky mají pravdu a my jim to nevěříme. Ostatně o tomhle fenoménu jsem psala ZDE.
Abych to nezdržovala, padesátka mi zaklepala na dveře a mé tělo se opravdu začalo ozývat a vybírat si daň za ten zběsilý životní styl (práce, rodina, pořád se člověk za něčím honí, však to znáte…). Začala jsem mít problémy s pohybovým aparátem (klouby, vazy, šlachy). Nejdřív jsem to řešila samoléčbou, takže jsem občasné bolesti zaháněla prášky a dlouho jsem se snažila problém ignorovat.
Tím, že problém ignorujete, většinou nezmizí, spíš naopak. Ale to asi znáte z vlastní zkušenosti. Navíc to nejde dělat donekonečna, takže jsem se nakonec rozhodla vyhledat lékařskou pomoc a chtěla jsem zajít pro radu k odborníkovi. To jsem ještě netušila, že to bude taková anabáze, že to nebude vůbec nic lehkého a že to bude běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem.
Objednávací systém je super, můžete se v klidu domova objednat přes internet, jiná cesta někdy vlastně ani není. Jen mi je líto lidí, kteří nejsou s počítačem kamarádi a objednání on-line je pro ně nepřekonatelná překážka. Tak jen doufejme, že mají někoho, kdo jim s tím pomůže.
Rezervační systém pro objednání k lékaři
To byl ale poslední světlý bod v celém mém příběhu. Marně jsem hledala nějaký brzký volný termín, který by mi vyhovoval, i když jsem se samozřejmě snažila přizpůsobit. Nejbližší volný termín za 2 měsíce. Hrůza! Naivně jsem si myslela, že budu muset trpět ještě takovou dobu, než přijde spása. To jsem ještě netušila, že to je jen začátek. Když konečně přišel den D a já jsem se dostala k lékaři, zrovna mě ten den jako naschvál nic nebolelo. No, co už, když už tady jsem, tak na něj vybalím všechny své neduhy. Bůh ví, kdy se sem zase dostanu a jestli mě v ten okamžik bude zrovna něco bolet. Pan doktor mě vyslechl, poslal na rentgen, předepsal prášky a pro jistotu mě opíchal (nepředstavujte si nic nepřístojného, prostě mi dal opich). Tato procedura sice pomohla na bolavá záda, ale výsledkem bylo jen to, že se bolest přestěhovala do kolena. Při další návštěvě za dalších několik měsíců mě už tedy opíchal dvakrát (opět mám na mysli léčebnou proceduru, nikoliv to, co si myslíte, že proběhlo, co byste také čekali, v mém věku). Výsledek – bolest v inkriminovaných místech na chvilku polevila (teď už vím, že jen dočasně), ale opět za cenu toho, že se přestěhovala dál, tentokrát mě „chytlo“ rameno a loket. Naštěstí už toho snad moc nezbývá, co by mě ještě mohlo začít bolet.
Kapitola sama pro sebe jsou léky, respektive jejich nedostatek. Občas to slýcháme v televizi, ty stížnosti na výpadky různých léků, ale tak nějak nevěříme, že by se to mohlo týkat i nás. Popravdě řečeno, myslela jsem, že si v těch médiích trochu vymýšlejí a hodně přibarvují skutečnost a že to nebude tak horké. Pan doktor mi napsal na mé neduhy dvoje léky, už v ordinaci mi říkal, že je možná nebudou mít, ale snad bude nějaká alternativa. Přijdu do lékárny, a co myslíte… No samozřejmě! Nemají ani jeden z předepsaných léků. Nevadí, neztrácím naději, jsem vyzbrojena informacemi od lékaře: „Tak mi prosím dejte místo toho nějakou náhradní variantu.“ Odpověď lékárnice mi vyrazila dech a všechny mé naděje šly v tu ránu do háje: „Ten náhradní lék sice máme, ale ještě jsme ho nestihli naskladnit, takže vám ho nemohu prodat. Přijďte zítra.“ Chce se mi brečet, chce se mi řvát… Trošku se mi chce i vrhnout se na lékárnici, chytnout ji pod krkem a zařvat jí do ucha, že mě to fakt bolí a lék potřebuji dnes, tak ať to nějak zařídí. Ale nebojte, jsem slušně vychovaná, tato verze příběhu zůstala jen v mých představách. V reálu jsem se usmála (spíš to byl takový bolestivý škleb), slušně jsem poděkovala, pozdravila a odešla.
U nás doma to teď vypadá, jako bych vykradla lékárnu
Pan doktor mi ještě doporučil rehabilitaci, ta že mi určitě pomůže (když už mi teda nepomohl on). Nastala další anabáze s objednáváním se k rehabilitačnímu lékaři. Další měsíc čekací lhůta. Když se přiblížil další vytoužený den D, volala mi sestra, že pan doktor onemocněl (jasně, také to jsou jen lidi, chápu). Nabídla mi nejbližší volný termín za 2 měsíce se slovy: „Nezlobte se, pan doktor toho má moc.“ Co nadělám… Čeká mě další čekání.
Nakonec jsem se 3 měsíce od objednání probojovala k rehabilitačnímu lékaři. Když mi sestra řekla, že mi platnost žádanky od ortopeda vypršela před dvěma měsíci, myslela jsem, že omdlím (v lepším případě), nebo že jí jednu vrazím (ale samozřejmě opět zvítězilo mé slušné vychování). Toto se naštěstí dalo vykomunikovat, sestra pochopila, že to není moje chyba, a přimhouřila oko. Když mě pan doktor konečně důkladně prohlédl, sdělil mi to, co jsem tak nějak tušila předem: „Potřebujete celkovou generálku“. Tak snad se tím vyřeší mé vleklé zdravotní problémy. Předepsal mi všechno možné, což je skvělé. Chodím na cvičení, do bazénu, do vířivky, na různé magnetické, elektrické a jiné terapie. Ještěže na to mám momentálně čas, i když být jako OSVČ na nemocenské není žádný med, to mi věřte.
Když jsem přišla na rehabilitaci poprvé, potřebovala jsem se rozkoukat a zorientovat, tak jsem oslovila postarší dámu ve cvičebním úboru a požádala jsem ji o radu. Ujala se mě a všechno mi vlídně vysvětlila se slovy: „Já už sem chodím 12 let, tak se tu vyznám!“ Trochu mě její informace vykolejila, tak jsem se chtěla ještě ujistit: „A pomáhá vám to?“ Její odpověď mě uzemnila definitivně: „Moc ne, ale aspoň mám pocit, že pro to něco dělám.“
Ani mě zatím nic nepomáhá. Prý mi pomůže hlavně laser, ten tedy nehradí zdravotní pojišťovna (proč by taky hradila něco, co pomáhá, že jo). Nevadí, člověk si rád připlatí, když ho něco bolí. Když jsem se objednávala na ten laser, který mě snad spasí a zbaví bolestí, tak jsem zase narazila na dlouhatánské čekací lhůty. Nejbližší volný termín za 2 měsíce. S údivem spojeným se zoufalstvím jsem sestře řekla, že mám akutní velké problémy (rozuměj, že mě to fakt neskutečně bolí), takže potřebuji objednat co nejdříve. Ani nehla brvou, jen suše pronesla, že tady něco bolí každého, a co bych jako chtěla, že mi přece nabídla nejbližší volný termín.
Od prvního nápadu, že se začnu léčit, uběhlo více než půl roku, a zatím bez nějakého pozitivního výsledku. Připadám si jak v bludném kruhu. Tak aspoň cvičím, zobu pilule (když mám štěstí a zrovna nějaké seženu), chodím na soukromou fyzioterapii (dokud na tuto poměrně drahou záležitost ještě budu mít) a modlím se, aby se mi konečně ulevilo. Držte mi palce!
Když jsem před časem tlumočila anketu o španělském zdravotnictví, jeden respondent odpověděl, že je to u nich hrůza, že je trápí dlouhé čekací lhůty, člověk, než se mu dostane lékařské péče, tak se buď problém vyřeší sám, nebo pacient zemře. Tenkrát (zdravá jako řípa) jsem se tomu smála. Teď přesně vím, o čem mluvil. A obávám se, že toto trefné zhodnocení se netýká jen španělského zdravotnictví. Já jsem se ze své bezmoci a frustrace aspoň vypsala v tomhle článku. A vám přeji, ať jste hodně zdraví, ať vás nic netrápí, ať nemusíte zažívat ten začarovaný kruh od čerta k ďáblu a zase zpátky.
