Když vám uletí letadlo, aneb cestování je řehole

Jsem akční, nesnáším nudu a miluji výzvy. Vlastně jsem si to vždycky chtěla vyzkoušet, jaké to je, když vám uletí letadlo. Já vím, člověk se nemá rouhat. Ale znáte to, když si něco moc přejete… Tak se mi to teď splnilo. Asi se divíte, proč jsem si přála takovou blbost. No, já se živím tím, že vozím klienty sem a tam po světě. Mám praktické zkušenosti s různými trablemi, které na cestovatele číhají. Vím, co a jak, když nedorazí kufry, když je zpožděný let, jak vymáhat odškodnění, sepisovat protokoly a další záležitosti kolem cestování. Ale jak to probíhá, když nám to prostě uletí? Teoreticky jsem samozřejmě ten postup znala, ale teorie není praxe. Prostě tahle zkušenost mi ještě chyběla do mého „portfolia“.

Až nastal ten den, kdy jsem si tuhle situaci mohla zažít na vlastní kůži. Toho rána nás čekal nenáročný let s přestupem Sevilla – Madrid – Praha. Nic komplikovaného. Zpočátku se zdálo, že vše půjde hladce. Jediná malá nepříjemnost byla, že nás letecká společnost e-mailem vyzvala k odbavení kabinových zavazadel, s čímž jsme nepočítali. Ale aspoň se s nimi nebudeme muset vláčet po letišti v Madridu, takže cajk. Ráno nás na hotelu vyzvedl řidič taxíku, s úsměvem naložil kufry a frčeli jsme na letiště. Žádný provoz, letiště poloprázdné, vše šlo až podezřele hladce. Začalo poprchávat a předpověď nebyla úplně příznivá. Tak jsme byli rádi, že tomu psímu počasí v Seville uletíme.

Sledovala jsem několik aplikací, abych byla v obraze (jak se později ukázalo, člověk není nikdy v obraze a aplikace mu jen poskytují zdání, že má vše pod kontrolou). Letadlo už na nás čekalo, boarding proběhl bez problémů. Jen při čekání na nástup v tubusu před letadlem jsme si všimli podivného chlapíka v reflexní vestě, který běhal sem a tam, potil se čím dál víc, stále intenzivněji se drbal na hlavě, čímž si ve vlasech postupně vytvořil neuvěřitelně akční kreaci, a gestikuloval s šíleným výrazem ve tváři. To už jsme začali tušit, že něco asi není úplně v pořádku.

V letadle nefungovala klimatizace. Když ji po chvíli spustili, linul se celým letadlem silný zápach benzínu. Tak nevím, co bylo horší, jestli se potit v tom dusném těžkém vzduchu, nebo dýchat ty nepříjemné výpary. Proběhlo bezpečnostní školení, prvotní informace, vše jak má být. Pak se slova ujal kapitán. Z mé zkušenosti vím, že když zazní fráze „Hovoří k vám kapitán“ ještě před vzletem, tak je něco špatně. Kapitán nám oznámil, že máme rozbitý motor, bude to trvat něco přes hodinu. A sakra, přestup v Madridu je ohrožen, ale je to jedna letecká společnost, tak snad na nás tu chvilku počkají. Za pár minut další proslov kapitána. Měl pro nás dobré zprávy, motor opraven, za 15 minut vyrážíme. Tak sláva. Jenže ani nestačilo uplynout těch avizovaných 15 minut a další hlášení. “ Je nám líto, letadlo není provozuschopné, musíte ho opustit“. A je to tady! Jsem zvyklá vidět věci pozitivně, takže jsem sebe i klienty uklidňovala, že lepší neletět vůbec, než s rozbitým motorem.

Po výstupu z letadla nastal zmatek. Sevilla je malé, i když poměrně frekventované letiště. Nicméně tyhle nouzové situace nemají úplně pod kontrolou. Nastal šílený chaos. Nastrčili tam jedinou slečnu, která měla tichý hlásek a nápor rozčílených cestujících chuděra vůbec nezvládala. Bylo mi jí líto. Neměla žádné informace, ani pravomoci a proti sobě rozzuřený zdivočelý dav. Je to hrozné vidět, jak se z lidí v krizové situaci najednou stane agresivní stádo. Nemyslím to nijak zle. Je to prostě reflex, boj o přežití. Tělo vyplavuje adrenalin a mozek velí vybojovat si svá práva za každou cenu.

Tahle bezvýchodná hrotící se situace trvala asi hodinu. My už jsme v té chvíli věděli, že let z Madridu do Prahy nemůžeme stihnout, takže nám začíná dobrodružství. Všichni začali horečně telefonovat. Bylo potřeba zavolat rodině, aby neměla strach, do práce, aby s námi další den nepočítali, a vyřídit další věci, jako třeba prodloužit si cestovní pojištění, které nám ten den končilo, prodloužit si parkování na letišti, atd. A také přebukovat letenky na další den. To by za nás sice letecká společnost později udělala, ale čím dřív to uděláte, tím líp. Po zrušení nějakého letu se další letadla začnou rychle plnit, ceny konkurence začnou raketově stoupat, takže není čas ztrácet čas.

Slečna letištní informátorka přišla po dlouhé době nejistoty s dobrými zprávami. Poslali pro nás jiné letadlo z Madridu, odlet původně plánovaný na 9,10 h proběhne v 13,40 h. Jako kompenzaci dostaneme poukázku na jídlo. Super! No, sice se nepředali, ale aspoň něco. Poukázka v hodnotě 6 euro stačí na letišti tak maximálně na kafe a diško. Já teda měla štěstí, jak jsem vše zařizovala a informovala mou skupinku cestovatelů, tak se na mě lepili i španělští cestovatelé a prosili mě o radu a nové informace. Takže jsem to všechno vyřizovala pro půlku letadla. Ale mě to baví, mám ráda, když se něco děje a poháněna adrenalinem jsem byla ve svém živlu. Za to, že jsem všem pomáhala, mně ti, kteří dnešní cestu vzdali a měli to štěstí, že mohli odejít domů, věnovali své poukázky na jídlo. Takže jsem měla nečekané hody. Nakoupila jsem si ve Starbucksu spoustu dobrot, abych ten den nějak přečkala. Ty poukázky totiž neplatí všude, ale jen ve vybraných restauracích, inu je to business.

Pak se dlouho vůbec nic nedělo. Ta nejistota je na tom všem asi to nejhorší. Pořád jsem bombardovala dotazy tu chudinku slečnu, která stále jen krčila rameny. Pak nadobro zmizela s ujištěním, že ji někdo vystřídá, což se ale nestalo. Začalo pršet. Hodně pršet. Vypadávala elektřina, ze stropu se místy valila voda, všude louže, nebo nádoby zachytávající vodu. V Seville prostě nejsou zvyklí na to, že by pršelo, takže to s izolací zřejmě moc nepřehání. Venku se ženili všichni čerti, nebylo vidět na krok. Postupně se rušily nebo posouvaly další a další lety. Na letišti to vypadalo jak v Cimrmanově dole Marcela. Sice se později ukázala brána pro náš let, ale když jsme si tam asi hodinu postáli v příšerné tlačenici a v davovém šílenství, protože bylo jasné, že se všichni do letadla nevejdeme, tak jsme zjistili, že tenhle let vlastně není pro nás, i když se zpočátku zdálo, že jo.

Každý trávil dlouhé hodiny na letišti po svém. Vymetli jsme několikrát dokola všechny obchody, kterých tam teda moc není, ale někteří měli štěstí a stihli se obléknout od hlavy k patě. Srkali jsme pomalu jedno kafe za druhým. Objednávací automaty v Burger Kingu nestíhaly, nakonec se jeden po druhém všechny „zavařily“. Těch pár nabíjecích zásuvek, které na letišti mají, byly v obležení.

Nakonec se něco začalo dít až v podvečer. Konečně se náš let objevil na tabuli. Byla to úleva. Když nevíte, kdy vlastně poletíte, letiště zarytě mlčí, a když se někoho zeptáte, odkáže vás právě na ty informační tabule, tak vám nezbývá nic jiného, než celý den ty proklaté tabule sledovat. Každých 5 minut to kontrolovat, hodiny čučet na monitor a modlit se, aby se tam konečně ukázal náš let.

Abych to zkrátila, kolem 18 h jsme se konečně nalodili a o hodinu později jsme už byli ve vzduchu. Kapitán nám s omluvou vysvětlil, co se vlastně stalo. Nejdřív ten rozbitý motor, hned pro nás vyslali nové letadlo z Madridu, to ale nemohlo v Seville přistát kvůli zhoršujícímu se počasí, takže sedli v Malaze, posádka šla na kafe a čekala, tak jako my, až se počasí umoudří.

Na letišti v Madridu nastal další boj. Musíte jít k reklamační přepážce a tam ten svůj případ řešit, jenže když má tuto potřebu celé letadlo, udělá se tam obrovská fronta. A když jste ve Španělsku, kde jsou trochu liknaví, bude frontu odbavovat jeden zaměstnanec. Takže je dobré předem se na to připravit, zjistit si, kde se přepážka nachází a po přistání vystřelit tím směrem. Tady se ukázalo, že to ani nebylo potřeba. Měli to docela vymakané. Letadlo přistálo hned u brány, kde byla ta přepážka, takže cestující nemuseli bloudit přes celé letiště, navíc u východu z letadla stál informátor, který naváděl ty, kteří by přece jen měli tendenci zabloudit. Do fronty jsem se dostala docela brzo, ale i tak to trvalo snad dvě hodiny, než jsem přišla na řadu.

U přepážky vám najdou nejlepší možný nový spoj a vystaví novou letenku, pokud ji už nemáte. Pak vyřeší transfer, ubytování a stravu. My jsme měli veliké štěstí, protože ten den mělo problémy hodně letadel a my přiletěli skoro poslední, zbyla na nás už jen pětihvězda, kam nás dovezl autobus, který na nás čekal přímo před letištní halou. Ještě předtím, kdo měl zájem, tak si mohl vyzvednout zavazadla. Kdo nechtěl, mohl je nechat svému osudu a vyzvednout si je až v cílové destinaci. Kdybych byla bývala měla v příručním zavazadle náhradní oblečení, mohla jsem tento bod vynechat a jet rovnou na hotel. Ale protože tomu tak nebylo a nechtěla jsem druhý den letět v propoceném outfitu, tak mě čekala ještě jedna reklamační přepážka u zavazadel a pak opět dlouhé čekání u výdejního pásu, než ten můj kufr ti líní roboti našli. Příště už budu chytřejší a bez náhradních spoďárů ani ránu!

Cesta do hotelu proběhla bez problémů, jen to bylo dost daleko od letiště, takže to byla taková neplánovaná okružka po městě. Škoda, že nebylo víc času, hotel byl v centru, mohli jsme si udělat procházku po madridských památkách. Check-in provedli už na reklamační přepážce, takže jsme jen ukázali pasy výměnou za klíče od pokoje, žádné zdržování. A nahlásili jsme čas odletu, aby věděli, kdy mají ráno přistavit taxík. I když bylo pozdě, čekali na nás v hotelu s výbornou večeří. Hotel byl skvělý, bylo tam v luxusní verzi vše, co člověk na přespání potřebuje. Ráno nás čekala úžasná snídaně a taxík, který nás dovezl na letiště. Dál už to šlo všechno standartní cestou. Za zmínku snad stojí ještě to, že nám na bezpečnostní kontrole nechali alkohol nakoupený na sevillském letišti a že jsme dostali „lepší“ sedadla v přední části letadla, kde je víc místa. Prostě si nás trochu hýčkali, po tom včerejším fiasku.

Příjemným bonusem a tečkou za tímto výletem byl fakt, že mi po vyplnění krátkého reklamačního formuláře na webovkách letecké společnosti přistála na účtu téměř obratem pěkná sumička jako odškodnění. V podstatě hodnota další letenky, příští cesta bude tedy „zadara“.

Každá zkušenost je dobrá, každý příběh vás obohatí. A co mi dala tahle má zkušenost?

1) Není špatné létat s renomovanými leteckými společnostmi, pokud chcete, aby se o vás v případě nepředvídané události nějak slušně postarali. Nízkonákladovka vás také přepraví z bodu A do bodu B, o tom žádná. Ale když se něco stane, většinou se na vás vykašle, nebo poskytne jen základní služby. To není kritika, to je prostě fakt. Servis do výše ceny vaší letenky. Je zbytečné se rozčilovat a požadovat Rolls-Royce, když si člověk zaplatil trabanta.

2) Náhradní oblečení, případně kosmetiku vždycky s sebou do příručáku. I když si myslíte, že vám se to stát nemůže, věřte, že se to může stát úplně každému cestovateli.

3) Nerozčilovat se, nehrotit to. To nikdy nikam nevede, ani v životě, ani v cestování. Ti, co se na letišti rozčilovali a útočili na personál, nedostali lepší služby, neměli žádné výhody. Jen se ztrapnili, ostatní zdržovali a přidělávali si vrásky. Nejlepší je zachovat klid, dobrou náladu a pohodu. Vždycky říkám, že cestování je řehole, a kdo chce cestovat bez problémů, ať si sedne na gauč, otevře si lahvinku a pustí si nějaký cestopis.

Tak hlavně žádnou paniku! Vždycky to nějak dopadne. Všem cestovatelům přeji šťastnou cestu, pevné nervy a bezpečný návrat!